Výročí, na něž bychom rádi zapomněli

Naše státní svátky lze rozdělit do dvou skupin. Především jsou tu ty, které tvoří páteř české státnosti v dnešním pojetí. 28. říjen („Den vzniku samostatného českého státu“) a 8., původně 9. květen („Den vítězství“). Stát, který v říjnu slavíme, je pro nás jistě významný, ale není to ten dnešní - ten přijímáme s rozpaky. A pokud jde o květnové vítězství, vzniká otázka, kdo to u nás vlastně tenkrát zvítězil, když vítězství nakonec vyústilo jen do další dlouhé nesvobody.

Pak jsou tu svátky trpěné, kontroverzní. Byly kodifikovány později. Patří k nim 28. září, „Den české státnosti“: přitěžuje mu, že to byl původně náboženský svátek katolického světce. Naopak sedmnáctému listopadu („Den boje za svobodu a demokracii“) pomohlo, že nejde jen o výročí pádu komunistického režimu, ale i o vzpomínku na odpor proti německé okupaci. A k těmto svátkům by se letos dalo zařadit i výročí, které vlastně žádným svátkem není a vzpomeneme ho trochu víc jen proto, že je „polokulaté“: uplyne 45 let od ruské invaze v srpnu 1968.

Kdyby bylo svátkem, úřední název by nejspíš zněl: „Vstup vojsk Varšavské smlouvy“. Svátkem není, je možné ho označovat plným jménem. Dnes přitom nejde o to, vymezit se vůči Rusku a Rusům – významní ruští političtí představitelé posledních desetiletí se za invazi opakovaně omluvili, slušný člověk to vezme s uspokojením na vědomí. Měli bychom se vymezit sami vůči sobě.

To, co se odehrálo počínaje 21. srpnem 1968, má janusovskou dvojí tvář. Invazi předcházelo „pražské jaro“, typický příklad nebezpečného období, kdy se špatný režim pokouší polepšit. Část komunistických politiků a komunističtí intelektuálové projevili dobrou vůli – zároveň by ovšem byli chtěli naroubovat lepší budoucnost země na svou špatnou minulost, což je sice lidsky pochopitelné, ale málo perspektivní. Věc měla i pragmatickou stránku, nové vedení chtělo ve svém zápasu se starým, dosud silným, využít veřejnost. Podstatným krokem bylo faktické obnovení svobody projevu. Samotná svoboda projevu sice ještě nedělá demokracii, ale dokáže úplně ochromit autokratický režim, který pak už není s to se vlastními silami držet. Ruská metropole pochopila, že jí nezbývá než intervenovat.

A tak byla v noci z 20. na 21. srpna 1968 nepřipravená a bezbranná země přepadena mnohasettisícovou po zuby ozbrojenou armádou. Zaskočení a rozhořčení lidé brzy vycítili slabinu akce: už vzhledem k mezinárodnímu ohlasu měli interventi maximální zájem vyhnout se krvavým masakrům. Účelem bylo zastrašit. Rozjelo se hnutí civilního odporu, k jehož potlačení se pouhé bodáky moc nehodí. Na elementárním programu (svoboda a suverenita) nebylo třeba se domlouvat. Za ztížených podmínek fungoval rozhlas, doprava i zásobování a okupační síly se podařilo na týden paralyzovat. Každý tenkrát tušil, že to nelze vydržet dlouho, a nikdo si nedělal iluze o budoucnosti. Ale základní zážitek, který z té doby mám, je zážitek národní jednoty: něco, co jsem nezažil nikdy předtím, ani potom.

A teď druhá tvář výročí: komunističtí reformisté, odvlečení do Moskvy, měli důvěru veřejnosti a z ní plynoucí neformální legitimitu, která byla ovšem legitimitou jaksi na dluh. Když bylo třeba dluh splatit, bohužel selhali. František Kriegel si za svůj statečný postoj v Moskvě zaslouží úctu, ovšem jako světlá výjimka, která potvrdila selhání a zbabělost jako pravidlo.

Následoval několikaměsíční sešup do nesvobody větší než ta z šedesátých let, z níž jsme se předtím vyhrabali. Heslem dne se stalo „z této cesty živi nesejdeme“, příkazy zněly držet pozice (aby na ně nepřišli ti horší) a odvracet blíže nespecifikované „nedozírné následky“ neuvážených činů. Během držení pozic se ti, kteří vlastními zadnicemi bránili, aby jejich místa nezasedli ti, kteří by byli horší než oni, stávali stejně špatnými, a nedozírné následky se stejně dostavily – snad jen o něco pomaleji. Říká se, že česká společnost selhala – na počátku však stálo selhání politických a intelektuálních elit.

Naše dnešní situace je jiná a zároveň v něčem podobná. Naše země je v nejhlubší politické krizi od roku 1989. Zároveň stojíme na prahu největších politických proměn od roku 1989. Česká společnost je rozdělená: nemalou část zachvátila touha vybudovat něco nového a lepšího než „zkorumpovaný polistopadový režim“. A mnoho lidí je úplně lhostejných. Situace se více podobá té z února 1948, než té ze srpna 1968. Mnozí činitelé menší i větší však stejně jako v osmašedesátém drží pozice a odvracejí nedozírné následky. Přitom příkaz je stejný jako tehdy: v krizi a uprostřed proměn hájit naši svobodu, demokracii a suverenitu.

Mladá fronta Dnes 19. srpna 2013