Útěcha v zlém čase

Titulek jsem ukradl Karlu Havlíčkovi, je z článku, který napsal do Národních novin v březnu 1849.

Uprostřed hezkého léta teď vrcholí nejvážnější politická krize, jaká postihla Českou republiku a vlastně celý polistopadový režim. Významným mezníkem bude středeční hlasování o důvěře Rusnokově vládě. Na plíživém a nezadržitelném růstu krize se podepsal kdekdo. Jistě nedávno svržená koaliční vláda, přes oslnivý nástup slabá a vratká. Potácela se od krize ke krizi a udělala řadu chyb. Nebylo by spravedlivé nevzít přitom v úvahu, že její situace byla ztížená globální hospodářskou krizí a že se nevyhýbala správným, leč nepopulárním rozhodnutím (církevní restituce). Až opadne nynější hysterie, budeme schopni posuzovat ji i jejího předsedu věcněji a taky příznivěji.

Podstatný je i podíl hlavní opoziční strany, ČSSD. Byla v posledních letech sice příliš slabá na to, aby vládu standardním způsobem (vyjádřením nedůvěry) svrhla, ale dost silná, aby ji dokázala v důležitých věcech paralyzovat. Uměla se sice zbavit Jiřího Paroubka (po jeho Pyrrhově vítězství ve volbách to nebylo těžké), ale neoprostila se od útočného politického negativismu, kterým českou politiku trvale poznamenal. Ze slabosti sahala k prostředkům dejme tomu revolučním (podpora hysterických nálad ve veřejnosti, snaha s pomocí odborů přenést těžiště politického zápasu na ulici). Jak se dnes ukazuje, dokázala tak nakonec oslabit a rozvrátit i samu sebe.

Vynechat nelze ani rozlícenou veřejnost a intelektuální elity: iniciativa Vraťte nám stát a Holešovská výzva jsou ve skutečnosti rodné sestry, podobně jako spisovná čeština a hanácké nářečí jsou dvě formy českého jazyka. S podporou protikorupčního běsnění se vyhoupl k vítězství v přímé prezidentské volbě populistický politik s autoritativními sklony. Na krizové situaci se výrazně podepsal i jeho předchůdce v úřadě malicherným doktrinářstvím, dlouhodobou a úspěšnou minérskou prací na rozložení ODS a úspěšnou podporou svého nástupce.

Politika se dnes zdá být neúprosnou a neustále se zostřující válkou pravice s levicí, zhmotněnou v nelítostném protikorupčním běsnění, v němž politický zápas ústí v kriminalizaci protivníků a policie se stává aktérem politických sporů. Vypadá to, jako by podstatou politiky byl urputný zápas sil pravdy a lásky se silami lži a nenávisti – s tím, že jediné, na čem se účastníci neshodnou, je, kdo tu pravdu a lásku ztělesňuje – každý z nich si tu roli uzurpuje sám pro sebe. Hybnou silou politiky a dějin je nenávist. Zaráží především strašidelná bezbožnost tohoto fanatického konceptu. Není to u nás nic divného ani nového.

Co si tedy vlastně můžeme slibovat od příštích dnů? Svržení staré vlády neproběhlo standardním způsobem (nedůvěra v PS), mělo revoluční povahu: premiér musel odstoupit v důsledku rozsáhlé policejní akce, nová vláda je zatím opřena jen o autoritu přímo zvoleného prezidenta a hodlá se o ni zjevně opírat i poté, co důvěru v parlamentu nedostane. Přitom je to ze své povahy vláda prozatímní – vláda na dobu dočasnou, leč nijak přesně nevymezenou.

Ve vyhroceném sporu mezi rozloženým a zkompromitovaným parlamentem a autoritativními choutkami prezidenta není veřejnost, ochromená protikorupční hysterií, schopná a ochotná postavit se ani na jednu, ani na druhou stranu – nedokáže parlamentarismus smést, ale ani ji nenapadne postavit se na jeho obranu. Její hněv je prchavý. Navíc lidé teď mají jiné starosti: je léto, doba dovolených. Hybné síly někdejší „sametové“ revoluce – herci, baviči a vůbec mediální celebrity – jsou víceméně mimo hru. Další zaběhnutý sametově revoluční element, studenti, jsou momentálně na prázdninách. Koaliční „stojednička“ je fiktivní a nespolehlivá, Poslanecká sněmovna dokáže asi ještě leckomu vyjádřit nedůvěru, ale sotva někomu důvěru dát. Pro silné zemanovské křídlo ČSSD je porážka pravice a momentální politický zisk důležitější než parlamentní demokracie. „Pravice“ by proto měla vyjít vstříc ČSSD a Sobotkovi a přistoupit na předčasné volby: jenže v okamžiku, když budete číst tyto řádky, už na to vlastně bude pozdě.

Dílčí, ale významná změna čeká i mediální sféru: dva z nejvýznamnějších celostátních deníků se dostaly do rukou podnikatele s výrazně politickými ambicemi. Poznamená to více či méně pluralitu názorů ve veřejném prostoru. A není důvod očekávat, že si pan Babiš nenajde cestu k prezidentovi podobně, jako si ji našel pan Ištvan.

Přepjaté, křiklavé analogie s lety 1933 a 1948 dnes jistě nejsou na místě. Realisticky vzato, čeká nás „jen“ zhoršení kvality naší svobody. Nebude to znamenat konec světa a měli bychom to brát s pokorou: konec konců si to zasloužíme. Svoboda nám v roce 1989 víceméně spadla do klína a dost jsme si jí nevážili.

Pamatuji se z roku 1969, který mi trochu vzdáleně dnešní dobu připomíná, na velkohubý furiantský radikalismus, mnohá nezávislá média ho provozují i dnes: „z této cesty živi nesejdeme“. Nedělejme si iluze, tenkrát sešli, šlo to ráz dva, skoro všichni. Sejdou i dnes. Proto se nakonec vracím k nepatetickému realistovi Karlu Havlíčkovi, jímž jsem tyto řádky začal. Když v létě 1852 sám zastavil vydávání Slovana (byli by mu ho stejně zakázali), napsal: „Každý pracuje nejlépe k lepší svobodě národu, který pomáhá rozmnožovati jeho vnitřní sílu. Vnitřní síla národu ale záleží v jeho vzdělanosti, mohovitosti, přičinlivosti, mravnosti a zachovalosti, a každý, který se o rozmnožení těchto vlastností u svého národu stará, přispívá nejlépe k budoucí svobodě. To tedy čiňme každý ve své domácnosti, ve svém okolí, a žádná moc nemůže nám toho zameziti.“

Útěcha a dobrá zpráva do budoucna přitom zní: máme slušnou naději, že tak těžké jako Havlíček v roce 1852 to přece jen mít nebudeme.

Lidové noviny, 5. srpna 2013