ARCHIV

Ministr Dostál a média

Všechno začalo tím, že si několik poslanců populistických stran odprava doleva veřejně zažertovalo na účet ministryně Buzkové. Přisprostlé vtipkování, které by se snad sneslo v uzavřené hospodské společnosti po pěti pivech, dali prostřednictvím bulvárního listu na vědomí svým voličům i nedobrovolnému objektu své duchaplnosti.

To samozřejmě není politická událost první kategorie. Je to však charakteristický detail našeho politického života a není důvodu, proč by se jím neměla zabývat veřejnoprávní média. Učinila tak i ČT a se zlou se potázala. Redaktorku, která točila reportáž, seřval přímo ve Sněmovně rozlícený ministr Dostál. Vytkl jí, že se zabývá tématem, který nastolil bulvár, a sdělil jí, že ostatně lidé jako ona nemají v ČT co pohledávat. A hned za tepla zavolal řediteli ČT a zeptal se ho, zda o tom, co jeho zaměstnanci provádějí, ví.

Z toho plyne: za prvé, ministr Dostál se cítí být kompetentním rozhodovat o tom, co má televize točit a co ne. Za druhé, ministr Dostál se cítí být kompetentním zasahovat do personálních otázek ČT. A za třetí, technika, kterou přitom volí, je udání na příslušných místech.

Celá záležitost není zralá na to, aby byla odbyta jen několikařádkovou glosou. Ono to totiž funguje. Člověk by předpokládal, že se vedení televize počínaje generálním ředitelem proti tomuto nehoráznému zasahování exekutivy do veřejnoprávního média okamžitě a energicky ohradí. Reakce však byly víc než rozpačité. Předseda Rady ČT Mrzena řekl, že by politici neměli „přímo“ zasahovat do záležitostí České televize (nepřímo tedy mohou) a že výhrady má řešit Rada, případně vrcholný management ČT (má to snad znamenat: děláte to příliš okatě, nechte to na nás, my už si to s nimi vyřídíme?). Ředitel Šámal se přiznal, že uvažoval o stažení reportáže, roli prý hrálo i „poněkud lidsky citlivé posuzování problému“ (o jaký problém šlo? O redaktorku televize, kterou si na chodbě PS staví do haptáku ministr kultury a vyhrožuje jí „nepřímo“ vyhazovem? To je opravdu „lidsky citlivé“!). Navíc to není jediný případ. Kvůli jedné problematické reportáži potrestala před časem Poslanecká sněmovna kolektivně ČT tím, že pozdržela případné zvýšení koncesionářských poplatků. Ministr Dostál kolem toho řečnil jako Markus Antonius nad Césarovou mrtvolou: vidíte, já se tolik snažil, a vy si to sami takhle zkazíte. Nato se vedení ČT rozhodlo zbavit se nepohodlného pořadu, ovšemže, jako za starých časů, reorganizací (zruší se ještě jeden další, aby to nevypadalo tak hloupě).

Apetit ministra Dostála se neomezuje jen na ČT. Je velice obtížné vysvětlit si jeho neustálé stížnosti RRTV na soukromá média jinak než jako snahu nějak ovlivnit i je. Jde přitom o zcela zásadní věc, prorůstání aktivní politiky do médií: před třemi roky kvůli tomu byly desetitisícové demonstrace, jak vidno, nadarmo.

A když připočteme ještě úsilí pana ministra dostat do úzkých dvě největší české církve (katolickou a českobratrskou evangelickou) metodou rozděl a panuj, musí se člověk ptát: nemělo by se Dostálovo ministerstvo vlastně jmenovat po starém dobrém zvyku „Ministerstvo kultury a informací“? Nepřicestoval k nám pan ministr v čase někdy roku 1955? A nebylo by praktičtější, místo toho, aby se ve vládě uvažovalo o neproveditelném přesunu církevních záležitostí pod místopředsedu Mareše, usilovat o přesun pana ministra Dostála buď zpátky do roku 1955, a pokud to už není technicky možné, tak aspoň do nějakého jiného resortu, kde nadělá méně škod?

Mladá fronta dnes 2.11.2003