Velká prázdninová politická krize

Předpoklady největší polistopadové politické polízanice byly vytvořeny letošní přímou volbou prezidenta a vášnivým tažením proti korupci, jež se rozjelo už loni na jaře a podle něhož je boj proti korupci alfou a omegou veškeré politické obrody u nás. Krize naplno vypukla velkou policejní akcí, v jejímž důsledku pak padla vláda a způsobem, jakým prezident jmenoval nového premiéra.

Klíčové události těchto dnů jsou poslední vývoj „korupční kauzy“ a rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vzbudilo poměrně velký nesouhlas, a očekávané hlasování o důvěře Rusnokově vládě.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu je zásadní: V protikorupčním zaujetí se snadno přehlíží podstatnější stránka: obvinění pracuje s tím, že exposlanci nevykonávali svůj mandát v souladu s poslaneckým slibem, jímž se zavázali činit tak podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. K tomu je třeba říci, že orgány činné v trestním řízení nejsou kompetentní k tomu, aby posuzovaly, nakolik obvinění jednají v souladu se svým svědomím, a opíraly o to případný trestní postih. Rozpor činů se svědomím je problém politický a mravní, na základě toho má veřejnost právo, ne-li povinnost, odejmout těm lidem svou důvěru. Pokud by to měl být problém trestní, otevřela by se cesta k právní libovůli: jak se takový rozpor dá prokázat? Svědomí je věc jednotlivce, ne policie. Přílišná horlivost státního zastupitelství je kontraproduktivní. Pokud by se takové pojetí prosadilo, znamenalo by to velké oslabení právních jistot občanů. O to se nyní v celé „korupční kauze“ hraje. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je jakási zarážka na široké cestě do pekel, dlážděné dobrými úmysly. Nejvyšší státní zástupce na základě rozhodnutí NS zastavil trestní stíhání exposlanců a vrátil věc šéfovi olomouckých žalobců Ivo Ištvanovi, aby o ní znovu rozhodl. Někteří senátoři si na rozhodnutí NS chtějí stěžovat u Ústavního soudu. Co by rozhodnutí ÚS mohlo přinést, je těžké odhadnout.

Rusnokova vláda je – aspoň zatím – opřena jen o prezidenta a jeho autoritu, plynoucí z přímé volby. „Mandát lidu“ přitom prezidenta výslovně nezmocňoval ke způsobu, jakým premiéra jmenoval, měl ovšem z Ústavy právo tak učinit s tím, že premiérovou povinností je opatřit si dodatečně důvěru v parlamentu. Dosud tak nikdo nepostupoval, postupovat se tak může, ale v praxi to znamená posun směrem ke způsobu vládnutí, v němž autorita prezidenta bude hrát větší roli než doposud.

Není pravděpodobné, že by Rusnokova vláda dostala důvěru, ale není to vyloučeno. Pokud tak Poslanecká sněmovna učiní, posílí prezidentovy pravomoci na úkor vlastních a zpětně požehná prezidentovy kroky. Bude to kapitulace parlamentu před suverénem. Zemanovské křídlo ČSSD argumentuje, že hlavním úkolem teď je zabránit návratu „pravice“ k moci. Je to prý tak závažné, že stojí za to podpořit prezidentovy pravomoci a omezit vlastní. V ČSSD by měli vědět, že jejich vnitrostranický spor je o tomto.

„Pravice“ by měla vědět, že pokus opřít parlamentní demokracii o vratkou stojedničku je neudržitelný. Prezident jmenuje stojedničkovou vládu jen v krajním případě a povede to k dalšímu vyostření situace. Jeho spojenec, předseda ČMKOS Zavadil, už naznačil, že při „pokračování marasmu“ by mohlo dojít k „masovým akcím“ a že jeho odbory by je podpořily. Zejména v této souvislosti je tvrzení pana Schwarzenberga, že ODS a ČSSD jsou slabé a rozložené, takže česká demokracie stojí na TOP09, málo nadějné.

Ambicím prezidenta, který využívá zjitřené atmosféry ve společnosti, je možné čelit jen tak, že se velké strany někdejší koalice shodnou s ČSSD. K tomu by ovšem koalice musela ustoupit ČSSD ve věci předčasných voleb a ČSSD přistoupit na to, že udržení a stabilizace parlamentní demokracie je společným zájmem demokratických stran, který má přednost před třídním bojem „levice“ s „pravicí“. Bohužel se zdá, že něčeho podobného není ani jedna ze stran schopná.

Lidé, kteří jsou dnes pod praporem boje proti korupci ochotni obětovat své právní jistoty, lidé, kteří upřednostňují třídní boj pravice s levicí před společnými zájmy demokratů, i lidé, kteří chtějí opřít českou demokracii o „stojedničku“ nechtě poškozují naši vratkou svobodu.

Mohlo by se zdát, že hysterický boj proti korupci, úsilí prezidenta o rozšíření své moci i nelítostný zápas levice s pravicí jsou součástí nějakého spiknutí. Nikoli, jsou to jen symptomy politického rozkladu, a je logické, že si jeden slouží druhým a spojují se do jednoho mocného proudu. Víme, co máme ve vtahu k nim bránit, a stojí nám to za to?

Pokud ne, snadno se může stát, že lidé, kteří se na počátku prázdnin spokojeně rozjeli na zahraniční dovolené, se nakonec, opálení, vysmátí a odpočinutí, vrátí do jiné země, než byla ta, z níž odjeli.

Mladá fronta Dnes 27. července 2013