Nejvyšší soud obstál

Právní kvalifikace trestního případu má znamenat přesnější vymezení toho, co se stalo. Proto by neměla být v příliš velkém rozporu s tím, jak se kauza jeví politickému (a ne jen politickému) pozorovateli.

Tři exposlanci ODS byli obviněni, že zneužili své pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, ústavě, která jim ukládá vykonávat mandát v zájmu všeho lidu a podle jejich nejlepšího vědomí a svědomí. Učinili tak prý v úmyslu opatřit si neoprávněný prospěch. Zároveň šlo údajně o úplatek v souvislosti s obstaráváním věci veřejného zájmu. Stručně řečeno (v tom smyslu se vyjádřil státní zástupce), obvinění zobchodovali své mandáty za lukrativní funkce. To je jednostranný a zároveň dosti zlomyslný výklad toho, co se stalo.

Tři smutní hrdinové této story (pánové Tluchoř, Fuksa a Šnajdr) nejsou jistě žádná neviňátka. První dva z nich byli odstaveni ze svých funkcí (předsedy poslaneckého klubu ODS a ministra). Po čase s odkazem na to, že zvyšování daní a daňová progrese jsou v rozporu s nepsaným náboženským vyznáním ODS, využili dlouhodobé vleklé slabosti koaliční vlády a ODS a s přinejmenším duchovní podporou Hradu se pokusili posílit své politické pozice. Drželi vládu pod krkem v zásadní věci daňového balíčku, nakonec šlo i o osud církevních restitucí a důchodové reformy a o postavení Petra Nečase v ODS. Politicky to bylo racionální, lidsky poněkud odpudivé. Hned na počátku se k nim přidali další tři.

Nečas se nakonec vzmužil a spojil hlasování o daňovém balíčku s otázkou důvěry vládě. „Rebelové“ se na volebním kongresu ODS neprosadili a pak si netroufli zopakovat to, co provedl v r. 2008 Topolánkovi Vlastimil Tlustý. Tluchoř, Fuksa a Šnajdr rezignovali na poslanecké mandáty, další vystoupil z ODS a opři hlasování se zdržel (tj. nedal vládě důvěru), zbývající dva změnili názor a balíček podpořili.

Když poslanec ve vypjaté situaci změní názor, mělo by to být nějak legitimizováno (nikoli ovšem před policií). Když rezignuje na mandát, znamená to, že si svůj názor zachoval, pouze nechce, aby kvůli této odlišnosti padla vláda a byla postižena jeho strana, a proto obětuje svou významnou politickou funkci. To znamená, udělá to, co několikrát požadovala ČSSD v souvislosti s různými poslaneckými přeběhlíky, vesměs z opozice do vládního tábora. Šnajdr a Fuksa dostali jakousi kompenzaci v podobě míst ve státní službě, resp. v dozorčích radách firem se státní účastí.

U kompenzace je třeba posoudit souměřitelnost toho, co dotyčný ztrácí, s tím, co nabývá. Situace těchto lidí je výrazně jiná, než kdyby se byli otočili na obrtlíku, hlasovali pro balíček, mandáty si podrželi a funkce dostali jaksi navíc. Ztráta politické pozice a politického vlivu se nedá přepočítat na peníze tak, jak věří lidé, co politikou pohrdají. Za druhé, v případě jednoho ze tří byla i po takovém přepočtu (poslanecký plast proti odměně za funkci v dozorčí radě) kompenzace výrazně menší než to, o co přišel. A exposlanec Tluchoř prý výhodu získal ne pro sebe, ale pro svého známého. Tento argument považuji za neuvěřitelný. Za třetí, u kompenzací nešlo o pouhé sinekury, ale o práci, i když jistě velmi dobře placenou.

Výsledek podzimní krize znamenal velký a překvapivý politický úspěch premiéra Nečase, což mu leckdo měl velmi a zlé.

Kompenzace v politice jsou něco jenseits von Gut und Böse. Je ovšem možné posuzovat jejich přiměřenost, a hlavně, pokud je na kompenzacích vládnutí trvale a v těch nejpodstatnějších věcech postaveno, stává se situace nesnesitelnou – tedy politická situace, je to politický problém, který nejsou kompetentní řešit např. orgány činné v trestním řízení.

Poslední, zcela zásadní věc je pak obsažena v rozhodnutí Nejvyššího soudu. Obvinění stojí na tom, že poslanci hlasovali proti svému vědomí s svědomí a proti zájmům všeho lidu, a to za mrzký peníz. Jsem přesvědčen, že to dr. Ištvan a další tak nemyslili, ale je to jako opsané z politických procesů. Jak se dá zjistit osobní motivace politického rozhodování? Ideální pohnutky jsou u každého hříšného smrtelníka propleteny s těmi více či méně pragmatickými. Mělo by tedy snad být rozhodování každého poslance a šíře každého člověka zpětně kriminalizovatelné? Proto je správné, aby veškeré rozhodování ve Sněmovně bylo kryto imunitou, přičemž „ve Sněmovně“ neznamená „na parcele Sněmovny“, nýbrž v rámci Sněmovny jako instituce. A hlavně: policie ani státní zastupitelství nejsou inkvizice, aby mohly lidem takhle sahat do svědomí. Pokud by se to do budoucna mělo stát, bude to znamenat výrazné oslabení právní jistoty občanů i základů právního státu.

Je proto velmi nepřesné tvrdit, že v rozhodnutí NS jde o extenzivní výklad imunity, a úplně mimo jsou už pitomé řeči o tom, že napříště budou moci poslanci ve sněmovně vraždit nebo znásilňovat děti. NS ve zdůvodnění rozhodnutí s odkazem na Ústavu konstatoval, že „obviněný odmítl podpořit zmíněné zákony s ohledem na svůj legitimně projevený názor stran daňové politiky vlády, a to do té míry, že na svůj poslanecký mandát rezignoval. Stejně tak lze za legitimní výkon poslaneckého mandátu označit i … jeho následný postoj, kdy se poslaneckého mandátu vzdal proto, že chtěl umožnit pokračování vlády jako člen jedné ze stran, které … vládu tvořily.“ A tedy „je na místě za projev v poslanecké sněmovně pokládat i jednání poslance v souvislosti s jeho politickou činností“.

NS dospěl zcela oprávněně k závěru, že „došlo k nepřijatelné ingerenci exekutivní moci do moci zákonodárné.“ To se snadno stane ve vleklé krizové politické situaci. Davové hysterii pak podléhá spousta lidí dobré vůle na všech stranách – přitom platí, že nejvíc škody ve společnosti dokáže natropit rozlícený idealista. Je pozitivní, že si NS dokázal zachovat chladnou hlavu a zafungoval tak, jak má soudní moc v demokracii ve vypjatých situacích fungovat – jako poslední zarážka, která brání zhroucení právního pořádku.

Lidové noviny 22. července 2013