ARCHIVPřípad velvyslankyně HybáškovéČeská velvyslankyně v Kuvajtu Jana Hybášková patřila k těm málo lidem, co se snažili zmírnit celkový víceméně potupný dojem z českého angažmá v letošním iráckém konfliktu. Samozřejmě v rámci těch omezených možností, které v takovém případě státní úředník má. Kdyby se plně prosadila severočeská sekce ČSSD v čele s poslancem Laštůvkou, vyslali bychom jednoznačný a nevábný signál o naší schopnosti být loajální ke spojencům. Takhle to naštěstí nakonec úplně jednoznačné nebylo. Teď se zdá, že velvyslankyně Hybášková ztratila poslední iluze o smysluplnosti své mise. Minulou středu zveřejnila v Mladé frontě Dnes článek,v němž ostře kritizuje Laštůvku, o něco méně ostře vojáky a vojenské lékaře a velmi mírně i ministra Svobodu. Laštůvka podle ní „nenahlédl, že nemocnice nebojuje, ale léčí ty, kteří formují občanskou společnost Iráku“. Armáda ČR teď nemocnici odvolává kvůli „zhoršující se bezpečnostní situaci“ – činí tak ve chvíli, kdy se nemocnice zavedla a toto angažmá by se České republice mohlo začít rentovat. A závěr? „Vzdáváme se baasistickému a extremistickému nepříteli, který na nás nikdy přímo nezaútočil, pohodlnosti armádního zdravotnictví, bezpečnostním obavám armády a nedostatku dobré vůle dovádět věci do konce. Armádu, která chce vydělávat a nechce bojovat, necháváme bez diskuse a bez demokratické kontroly.“ Člověk nemusí se vším, co Hybášková píše, beze zbytku souhlasit. Já bych byl třeba raději viděl, kdyby ČR byla vyslala do Iráku jako Poláci bojové jednotky a neschovávala se za „humanitní misi“. Pak by nás byl možná nepřítel přímo napadl, ale tak to ve válce chodí. Argument o humanitní misi nezabírá, jak vidno, na poslance Laštůvku, a stejně málo by ostatně zabral i na Usámu bin Ládina. Nejsem si také úplně jist, je-li kritika armády úplně spravedlivá. Armádu bylo napřed třeba zpacifikovat a ministra obrany otrávit natolik, že abdikoval. Armádě ČR se dostává dlouhodobě politické drezury, během níž se postupně mění v rotvailera, kterého naučili jenom dávat pac. To ovšem neznamená, že by bylo možno přehlédnout legitimní důvody, které velvyslankyni ke kritice vedly, a neocenit její odvahu. Ouřadové z ministerstva zahraničí a političtí protivníci se teď zabývají výklady, „co je za tím“, a vymýšlením toho, co měla Hybášková udělat místo toho, co udělala. Prý ji k napsání článku vedly ambice a je za ním skrytý plán pro budoucnost. Proboha, kdo nemáme ambice a plány pro budoucnost, které nevykládáme na každém rohu! To, co říkáme, je jedna věc, plány a ambice druhá. Psychologizování tam, kde by se mělo mluvit o věci, je navíc neslušné. Velvyslankyně prý dávala v poslední době najevo přání odejít (těžko se jí divit) a prý těžko nesla, že po obnově bagdádského velvyslanectví už není na mediálním výsluní. I tohle je neslušná spekulace. A říká-li poslanec Laštůvka, že korektní by bylo jednoduše abdikovat, vyjadřuje tím jen své opožděné přání, aby kolem celého případu bylo co nejméně mediálního kraválu. Hybášková se rozhodla odejít s rámusem a je to konec konců legitimní rozhodnutí. Nedá se předpokládat, že by nyní už bývalá velvyslankyně v Kuvajtu byla tak naivní a nevěděla, že článek v MfD znamená aspoň prozatím konec její diplomatické kariéry. Ztratila, jak se zdá, důvěru svých nadřízených. Politickou důvěryhodnost ale rozhodně neztratila. A to není špatný politický obchod. 30. listopadu 2003 |