ARCHIV

Věc: udělení bobříka vyčůranosti za měsíc listopad 2002

S letošním podzimem nastala jakási inflace politických činů, které si zaslouží ocenit. Vypadá to, že se nám brzy začne nedostávat měsíců v roce a leccos, co bychom rádi vyznamenali, spadne pod stůl. Poslední velkou akci ČSSD a zejména způsob, jak ji interpretují předseda Špidla a předseda PS Zaorálek, však jen tak přejít prostě nemůžeme.

ČSSD se před druhým kolem senátních voleb ocitla v choulostivém postavení. Stála před obtížným úkolem obhájit víc mandátů než ODS a ODS přitom měla podstatně víc želízek v ohni. Neúspěch ČSSD by znamenal další posílení zemanovského křídla v situaci, kdy vedení strany a jmenovitě Vladimír Špidla mají pověst pošramocenou krachem „povodňového balíčku“.

Čert, jak známo, rád využívá svízelného postavení svých budoucích obětí. A tak komunisté přišli s velkorysou nabídkou: za to, že ČSSD podpoří pouhé tři kandidáty KSČM, dá oplátkou KSČM podporu třinácti socialistickým kandidátům. Tedy něco podobného jako Koženého jistota desetinásobku. Vedení ČSSD neodolalo a rozhodlo se ji pokud možno potichu a nenápadně přijmout.

Jenže komunistický čert je (jak už čerti bývají) fikaný a nelítostný. A tak místopředseda KSČM Balín dohodu vzápětí vytroubil do světa coby první, památný historický krok ke spolupráci levice a vedoucím socialistickým funkcionářům začala rudnout ušiska. Otevřel se problém, jak z maléru vycouvat.

První pokus učinil pan Zaorálek: „Naším hlavním soupeřem v těchto volbách je ODS. A platí, že protivník našeho hlavního soupeře je náš spojenec.“ Přes tuto stalinskou zásadu nešlo ovšem ČSSD ani tak o to, zavařit ODS, jako utrhnout co nejvíc senátorských křesel, ber kde ber (a nejvíc se dalo brát u odéesáckého „konkurenta“). Den nato přetrumfl Zaorálka Vladimír Špidla. Dohoda s KSČM je dílo jedinců! „Volby jsou extrémní osobní situace,“ (něco jako rozhodování mezi životem a smrtí, samozřejmě politickou; jenže to platí jen pro ty, co jsou voleni) „a je mi jasné, že lidé se rozhodují individuálně a že rozhodnutí jednoho každého ještě není rozhodnutí, které určuje celkovou linii sociální demokracie jako politického subjektu.“ My nic, to jednotlivci.

Pan Balín trochu přehání, nejde o první vstřícný krok vůči komunistům: ten učinili společně Zeman s Klausem ještě před volbami do PS společnou národně frontovní deklarací o nesmrtelnosti Benešových dekretů. Také je pochopitelné, že sama existence silné a přitom inertní komunistické strany staví ty ostatní často do nesnadné pozice. Je ovšem nedůstojné, že se ČSSD pokouší skrýt své rozhodnutí za tak hloupou kouřovou clonu výmluv. Proto si pan Špidla, pan Zaorálek a ČSSD jako celek nepochybně zaslouží bobříka vyčůranosti za měsíc listopad 2002, kterého jim tímto zároveň se srdečným blahopřáním udělujeme.

P.S. A činíme tak s jistým zlomyslným zadostiučiněním: politický kšeft se totiž oběma stranám nevyplatil. Komunisté obhájili jen to, co by byli obhájili i bez něj, ČSSD nakonec pořádně tratila.

3. listopadu 2002