Teď záleží i na ČSSD

Místopředseda ČSSD Zaorálek řekl tento týden Právu, že jeho strana se teď pokusí přesvědčit ODS a TOP09 k podpoře rozpuštění Poslanecké sněmovny. Hlasovat se o tom má příští středu. Jak si přesvědčování představuje, upřesnil už také statutární místopředseda ČSSD Michal Hašek. Pokud TOP09 a ODS příští týden nebudou pro, ČSSD zváží podporu Rusnokovy vlády, protože to je jediný způsob, jak oponenty k podpoře rozpuštění Sněmovny nakonec přece jen přinutit.

To je uvažování dvousečné a dost nezodpovědné: ČSSD dá důvěru „vládě odborníků“, opřené jen o autoritu prezidenta, jež plyne z přímé volby. Vláda tak získá mandát vládnout na příštích deset měsíců. Jistě, pro sociální demokraty to může být přitažlivé: „levicový“ prezident, „levicová“ vláda, mění se složení Ústavního soudu a PS se promění tak jako tak nejpozději v květnu 2014. Je to ovšem stejně málo perspektivní jako pokus koalice postavit obhajobu parlamentarismu proti Zemanovi na nejisté sto jedničce v Poslanecké sněmovně: o tu „levicovost“ se bude ne zcela jednolitá ČSSD dělit s KSČM, SPOZ a prezidentem Zemanem. Zrovna panu Haškovi to možná nevadí, získá výhodu proti předsedovi ČSSD, kterého prezident mírně řečeno nemiluje. Jenže fakticky na vedlejší koleji se na dlouhou dobu octne nejen nynější rozložená a málo důvěryhodná Poslanecká sněmovna a nejen ODS a TOP09, ale taky ČSSD jako silná součást systému politických stran v ČR.

Obrana parlamentarismu v ČR je z nezanedbatelné části taky v rukou ČSSD. Podstatnou částí rozhodování je právě hlasování o důvěře Rusnokově vládě. Jak dopadne, bude zejména poté, co Sněmovna nejspíš příští týden neschválí předčasné volby, ve hvězdách.

Politické rozhodnutí o předčasných volbách, které teď ČSSD hodlá ze svých oponentů vyždímat silou, by pro 0DS i pro TOP09 znamenalo, že budou výrazně tratit: ODS výrazně oslabí, TOP09 nijak moc neposílí a do vlády se už nejspíš nedostane (ztráty přitom možná nebudou tak dramatické, jak to vypadalo těsně před prázdninami). Jenže nedá se říci, že by obě strany byly úplně na kolenou: k tomu, aby se prosadila proti vládychtivému prezidentovi, potřebuje teď ČSSD v PS nutně i jejich hlasy: bez nich ústavní většinu pro předčasné volby nedá. Přitom není pravda, že by právě ty prezidentu Zemanovi nevadily nebo dokonce vyhovovaly. Volby budou znamenat posílení mandátu PS proti jeho mandátu. Výsledek nikdy není jistý. Daleko výhodnější pro něj je, když proti jeho silnému mandátu a jeho odbornické vládě, zvlášť pokud snad dokonce dostane důvěru, bude po několik měsíců stát jistota rozložené PS bez jakékoli autority u veřejnosti. Bude čas na to, aby fakticky posílil svou pozici, a tratit bude nejen bývalá koalice, tratit bude i ČSSD a vůbec všichni kromě něho.

Dohoda na předčasných volbách je jistě významná, ale je to rozhodnutí pro ODS a TOP09 obtížné a nedá se prosadit nějakým diktátem. V takové situaci je zapotřebí jakási elementární důvěra a dobrá vůle u všech zúčastněných stran. Tou ale česká politika od vzniku ČR nikdy zrovna neoplývala, a ČSSD má na tom významný (i když jistě ne výlučný) podíl. Situace eskalovala po nástupu Jiřího Paroubka do čela ČSSD: k zásadním rozhodnutím, které se vládě podařilo prosadit, a které ČSSD nešly pod fousy (bývaly to často věci, které neměly jednoznačný ohlas ve veřejnosti), lídři ČSSD dodávali: až se dostaneme k moci, zrušíme to. Taková prohlášení je možné činit tehdy, když pozice vlády je vratká a slabá. Zvlášť citlivě to postihlo např. důchodovou reformu, protože k jejímu úspěchu bylo zapotřebí, aby lidé měli jakousi základní jistotu, pokud jde o budoucnost. Důsledkem takové opoziční politiky je, že přítomnost má charakter jakéhosi provizoria, kdežto střídání stráží na politické scéně má povahu revolučního převratu: začínáme znovu, všechno bude jiné.

Pseudorevoluční rok 2012, tu masové, tu nakašírované demonstrace, z pozadí přiživované ČSSD coby nejsilnější opoziční stranou, a vášnivý boj proti korupci, jehož úspěšnost se poměřuje podle toho, kolik „papalášů“ se podaří zavřít, pak otevřel stavidla kriminalizaci politiky. Institucializovaný boj proti korupci (jistě, proti korupci se musí bojovat) se rozjel natolik, že nakonec vedl k pádu vlády a k tomu, že „orgány činné v trestním řízení“ žádají vydání premiéra ke stíhání. Sama kauza je sporná v tom smyslu, jako byly sporné podobné klauzy v minulosti (kde je hranice mezi politickou a trestní zodpovědností, mezi tím, co je politicky přípustné a co už je trestný čin). Má to řešit soud, jenže vláda už padla a půjde i o to, zda má být zpětně zpochybněn výrazný úspěch vlády v Poslanecké sněmovně z podzimu minulého roku. Smysl demokratické politiky je v kultivaci politického zápasu: trestní stíhání politika za některé aspekty jeho rozhodování je jistě možné, jenže po překročení určité hranice se politika změní v nekonečný řetězec revolučních zúčtování. Tu hranici je třeba posuzovat věcně a bez fanatismu. A přitom ovšem na předčasných volbách je nutné se dohodnout.

Josef Mlejnek tu před pár dny hovořil o možné „opoziční smlouvě“ mezi ČSSD a opozicí ve věci předčasných voleb. Myslím, že není třeba zacházet tak daleko, opoziční smlouva byl rozsáhlý mocenský kartel. Tentokrát by úplně stačilo, kdyby se demokratické strany dokázaly dohodnout na tom, že napříště to, co se prosadilo, platí a že se politické jednání nebude následně kriminalizovat. A na tom, že mají vůbec nějaký společný zájem. Pak je možná vzájemná dohoda o věcech, které jsou pro jednoho výhodné víc a pro druhého méně (a to jsou v podstatě všechny). Tam, kde podobná dohoda chybí či není možná, otvírá se totiž pole pro politické manipulátory s velkými mocenské ambicemi a minimálními zábranami.

Lidové noviny 13. července 2014