Prezident Zeman je na koni

I politik stoicky odolávající všem svodům, které s sebou přináší větší osobní moc, by byl na místě dnešního prezidenta ve velkém pokušení: bezmocný, rozložený a rozhádaný český politický tábor, reprezentovaný dnes Poslaneckou sněmovnou PČR, ho přímo vybízí k tomu, aby ve svůj prospěch rozehrával jedny účastníky zápasu proti jiným, zvlášť když si o to sami koledují.

Jako svod působí i to, jak je u nás ve všeobecném vědomí zavedena funkce prezidenta republiky. Dá se shrnout do obměněného hesla OF: strany jsou pro straníky, prezident je pro všechny. Prezident je povznesen nad politický systém, může „politiky“ mistrovat a obcházet, zvlášť když mu to sami nechtě nabízejí.

Předsedkyně PS Němcová si stěžovala, že rozhovory o pověření premiéra byly pro prezidenta pouhá formalita. Byl už předem rozhodnut. Nechápu, proč se diví, nedalo se přece předpokládat, že Zeman bude jen tak beze všeho jmenovat v trošku obměněné podobě vládu, kterou v předvolební kampani sliboval svrhnout! Ještě víc ovšem zaráží, že teď se ODS zoufale drží prezidentova slibu jmenovat třeba při případném druhém pokusu přece jen vládu dosavadní koalice. Předčasné volby by pro vládní koalici ani pro ODS neměly být zase až tak strašnou hrozbou, aby zatemňovala střízlivé uvažování. Vidina předčasných voleb se ovšem vzdaluje i pro ČSSD, k jejich prosazení potřebuje podporu zprava. A tak se o nominaci v druhém pokuse začal ucházet i Bohuslav Sobotka, ačkoli je zjevné, že pro Zemana je výhodnější jeho vlastní vláda než ta sociálně demokratická, a i kdyby se dohodl pro tu sociálně demokratickou, určitě by si za premiéra nevybral pana Sobotku. Koalice i ČSSD tedy fakticky uznaly prezidenta za arbitra, který má rozhodnout o jejich osudu. Je to podivuhodné kapitulantství.

Co se vlastně v posledních dnech stalo: prezident se rozhodl jmenovat premiéra – odborníka a pověřil ho sestavením odbornické vlády. Měl přitom teoretickou možnost jmenovat premiérkou paní Němcovou, která si zajistila formální podporu 101 poslanců. Podařilo se jí to ovšem až na poslední chvíli, většina je poměrně těsná a vzhledem k účasti poslanců LIDEM velmi nejistá.

Podstatné ovšem není, že prezident Němcovou nepověřil, podstatné je, že vláda, která vzniká, nemá žádnou předem zajištěnou většinovou podporu v parlamentu. Tuto otázku Zeman ani Rusnok zatím neřeší. Ústava to ostatně prezidentovi nijak nepřikazuje, naopak, premiér si může podporu zajišťovat až do okamžiku, kdy se v PS bude hlasovat o důvěře. Zemanovi předchůdci v úřadě takhle sice nikdy nepostupovali, to však není závazný precedent.

Vláda se ujme svého úřadu hned po jmenování. Nesmí sice přijímat zákony nebo schvalovat rozpočet, jinak ale může, pokud jde o řízení „denního provozu“ státu skoro všechno. Do třiceti dnů po jmenování musí požádat o důvěru, pokud ji nedostane, zůstává v úřadu až do doby, kdy prezident jmenuje novu. Prezident nemůže to jmenování do nekonečna odkládat, není však vázán žádným termínem. Václavu Klausovi to kdysi trvalo tři měsíce. Pak prezidentovi nic nebrání v tom, aby jmenoval vládu buď úplně stejnou, nebo jen trochu obměněnou, a všechno se může opakovat. Teprve po třetí jmenuje premiéra na návrh předsedkyně PS. „Prezidentská“ vláda může tedy vládnout po dobu nikoli neomezenou, ale přesně neurčenou, s faktickým vyloučením Poslanecké sněmovny. Během té doby se ve svých křeslech pohodlně zabydlí a upraví si hnízdečko.

Prezident opírá rozhodnutí jmenovat vládu bez ohledu na parlament o svůj mandát, získaný v přímé volbě, a o odbornictví členů vlády, které je víc než formální politický mandát. Prezident ovšem přímou volbou žádný takový mandát nezískal, přesněji řečeno byl zvolen, bez ohledu na to, zda přímo, nebo nepřímo, do funkce prezidenta, vymezené ústavou. Na tomto vymezení se zavedením přímé volby nezměnila ani čárka. Pouhým faktem přímé volby se prezident ještě nestal hlavou exekutivy (Rusnokova vláda, dokud nedostane důvěru parlamentu, ovšem odvozuje svůj mandát jen a jen z toho jeho). Pokud pak jde o odbornictví, neexistuje vůbec žádné spolehlivé kritérium, jak skutečného odborníka rozpoznat. Odbornictví se pozná ex post, podle toho, co kdo dělá a co případně zvoře. Politický mandát se opírá o voličské a zastupitelské hlasy, dá se spočítat a zároveň nevzbuzuje žádné neoprávněné naděje.

Prezident se pokouší touto cestou posunout na dobu dejme tomu omezenou, ale předem neurčenou náš politický systém od parlamentní demokracie k vládnutí založenému na osobní autoritě (jednoho) vladaře. Tato forma „dočasnosti“ je přitom velmi nebezpečná. Autoritativní vládci se přitom vždycky opírali o vůli lidu a o odbornost svých lidí (v protikladu k prohnilým zvyklostem „formální demokracie).

Česká politika by se měla těmto prezidentovým pokusům o tichou změnu způsobu vládnutí opřít. To bude ovšem možné jen tedy, když se dokážou domluvit tři velké demokratické strany, které tvoří páteř české politiky, ODS, ČSSD a TOP09. Jakýsi nesouhlas aspoň s některými Zemanovými kroky dávají teď najevo vlastně všechny. Současný stav Poslanecké sněmovny PČR je ovšem politováníhodný, Sněmovna dokáže generovat smysluplná politická rozhodnutí jen s krajními obtížemi a její váha ve společnosti je skoro nulová. Když se výše jmenované strany dokážou povznést nad okázalý třídní boj, který spolu už drahnou dobu vedou, a najít společnou řeč aspoň v základních věcech, pokud jde o fungování demokracie a státní zájem České republiky, měly by vůči prezidentovu mandátu z přímé volby posílit i mandát poslanecké sněmovny jako celku co nejrychlejšími předčasnými volbami. Svou silou by to v PS dokázaly prosadit. Pokud ovšem žádný společný zájem a sdílené zásady nemají, znamená to, že u nás existuje už drahnou dobu jen studená občanská válka a Miloš Zeman pak bude podobným řešením, jakými byli autoritativní vládci v jiných zemích, postižených podobným společenským rozvratem.

Lidové noviny 2. července 2013