Učme se žít s nedozírnými následky

Pro naši politickou situaci je už delší dobu charakteristická neustále rostoucí míra naprosté nezodpovědnosti všech zúčastněných: projevuje ji vládní koalice, která se za každou cenu snaží udržet u vlády i poté, co tu věc už zcela jednoznačně prohrála, ČSSD, která je úplně posedlá a zaslepená jedinečnou příležitostí chopit se moci tak pevně, jak se to po listopadu 1989 zatím nikomu nepodařilo, prezident, který by rád využil oslabení stávající exekutivy a legislativy k tomu, aby pořádně posílil svou pozici, „orgány činné v trestním řízení“, kterým se podařilo v boji proti korupci důkladně paralyzovat českou politiku, davy rozvášněných lidí, kteří jsou přesvědčeni, že nezbývá, než to, co tu je, důkladně rozmlátit, protože ať už pak vznikne cokoli, vždycky to bude lepší než to, co tu je teď… Je to z vnitropolitického i ze zahraničně politického hlediska třasklavá a nebezpečná směs. V této situaci není příliš plodné posuzovat jednotlivé události podle toho, co který z jejich hybatelů údajně zamýšlel a zamýšlí: rozhodující je, co ty kroky, jakkoli zamýšlené, vlastně znamenají a k čemu vedou.

Po přesvědčivém vítězství Miloše Zemana v prezidentské volbě se poměrně brzký pád Nečasovy vlády dal očekávat, nevím, proč jsou všichni tak překvapeni. Je to další logický krok na cestě od demokracie, bohužel u nás až příliš podobné chaosu, k většímu pořádku, který asi bude o něco, případně o dost méně demokratický.

K právě skončené rozsáhlé protikorupční akci je obtížné říci něco, co ještě nebylo napsáno. Pád premiéra Nečase způsobila aféra, která nemá s korupcí nic společného. Vůbec by k ní nebylo došlo, kdyby vysocí důstojníci Obranného zpravodajství byli udělali to, co jim měl velet pouhý pud sebezáchovy, tj. žádost premiérovy sekretářky si zdokumentovali, odmítli ji a informovali kompetentní osoby, především premiéra samotného. Vláda by pak nejspíš taky padla, jen o trochu později a kvůli něčemu jinému.

Pokud jde o pp. Tluchoře, Fuchsu a Šnajdra, nemluví se o tom, o co ve sporu těch tří s ODS vlastně šlo: oni se nechtěli zmocnit výhodných postů v dozorčích radách, ale rovnou celé ODS, resp. podílu na moci ve straně, od níž je předtím Nečas odřízl. Nakonec se jim na kongresu ODS nepodařilo prorazit. Pokud by dostali nějaké přísliby, na základě toho se rozhodli změnit při hlasování v PS své odmítavé stanovisko ke konsolidačnímu balíčku a církevním restitucím a hlasovali by najednou pro, byl by to jistě problém svědomí. Oni si místo toho svůj názor ponechali, jen rezignovali na poslanecké mandáty. Udělali tedy přesně to, co ČSSD kdysi žádala na různých přeběhlících (ti ovšem přebíhali od ČSSD k vládě). Tím, že se vzdali mandátů (kterými stranu v PS svým způsobem drželi v šachu), připravili se o svou jedinou významnou politickou zbraň. Pokud si někdo myslí, že případné posty v dozorčích radách státních podniků jsou s tím, o co dobrovolně přišli, souměřitelné, dává tím najevo dost veliké pohrdání politikou. Problém tu ovšem přesto je, a velký: politika různých kompenzací je legitimní politický nástroj: jenže už několik let se vzhledem k rozložení sil v PS se nedělá nic jiného, stojí na ní prosazování zásadních a kontroverzních vládních rozhodnutí, a to nabuzuje nakonec u opozice, u veřejnosti i u „orgánů činných v trestním řízení“ sklony k nelítostnému jakobínskému fanatismu, který je úhlavním nepřítelem střízlivé, věcné politiky. To je třeba změnit.

Pokud jde o „kmotry“ Janouška a Rittiga, figurují (zatím) v případu Nečas jen jako lotr na pravici a lotr na levici, aby byl obraz sugestivnější.

Pozoruhodný je výsledek akce: S korupcí se zatím nijak výrazně nepohnulo, zato padla vláda a polistopadový režim se stal opět o něco vratším. Je nesporné, že něco podobného by do kompetence „orgánů činných v trestním řízení“ patřit nemělo. Jistě to ani nechtěly. Nicméně, stalo se. V mimořádně výhodné pozici se octnul prezident, protože na něm je, aby teď jmenoval Nečasova nástupce. Může tak učinit podle vlastního uvážení. Ten, kterého jmenuje, musí požádat Poslaneckou sněmovnu o důvěru. Pokud ji nedostane, bude vládnout bez ní až do doby, než zase pan prezident jmenuje dalšího. Je zjevné, že je sice nemožné vytvořit takto vládu, která bude provozovat odpovědnou a konstruktivní politiku, ale prohloubit současnou krizi vládnutí až k nesnesitelnosti bude hračka. A zvětší se prostor pro všehoschopná populistická hnutí, politické avanturisty a cynické manipulátory.

Základní příčina politického rozvratu, který nyní zažíváme, je nebývale dezolátní stav Poslanecké sněmovny. „Pravice“ a „levice“ spolu vede nelítostný a neustále se zostřující třídní boj pod heslem „fiat justitia, pereat mundus“. Na „pravici“ spolu o politické bytí a nebytí zápasí ODS s ambiciózní TOP09. Ve Sněmovně sedí dva zcela nevěrohodné politické subjekty, Věci veřejné a LIDEM. Nelze zapomenout ani na mohutný rudiment předlistopadového uspořádání, KSČM. A na celý dav politických desperátů, přeběhlíků zprava i zleva, jejichž jednání je naprosto nepředvídatelné. ČSSD i ODS, páteř polistopadového politického systému, jsou vnitřně oslabené.

Jediným možným řešením jsou předčasné volby, a to co nejrychlejší. Jistě, budou znamenat velké vítězství ČSSD s komunisty v zádech a s jistou podporou prezidenta. Bude tu ovšem legitimní parlament, bude jasné, kdo je kdo a kdo za co nese odpovědnost. Realisticky vzato: tahle bitva ve věčném zápase o demokracii je prohraná, válka však neskončila. Je třeba očekávat, že mnohé z toho, co jsme považovali za definitivně probojované, si budeme muset znovu a za ztížených podmínek zasloužit a prosadit. Patří nám to. To nejhorší, co by bylo možné teď dělat, je do posledního dechu „držet pozice“ s ideologií „odvracení nedozírných následků“. Nedozírné následky přijdou tak jako tak, jen o něco později, a zato o něco nedozírnější. Léta 1968-9 jsou dobrým příkladem. Naučme se žít s „nedozírnými následky“.

Lidové noviny 25. června 2013