ARCHIV

Velké věno, racionální manželství, racionálnější rozvod

V říjnu 1993, přesně před 30 lety, Egypt v den největšího židovského svátku Yom Kippur, se značnou materiální převahou přepadl stát Izrael, aby utrpěl svou další porážku. Na tento oprávněný pocit potupy 11 dní poté reagoval arabský svět iniciativou s mohutným celosvětovým hospodářským dopadem, totiž zřízením kartelu OPEC (Organization of Petroleum Exporting Countries). Původní cena ropy - 3 dolary za barel - se okamžitě téměř zdvojnásobila a těsně před koncem téhož roku se zmnohonásobila (na 11,65 USD), zejména přičiněním obzvláště lačného šáha Pahlavího, vládce (nearabského) Iránu.

Jenže to mělo také neblahý dopad ve vlastních řadách, jak přesvědčivě dokládá Fouad Ajami, profesor na Johns Hopkins univerzitě, vynikající znalec arabského světa, v pojednání nazvaném The Poisoned Well („Otrávená studna“, The New York Times, 17.10.2003). Šlo o pokus přeměnit fantazii v realitu, uskutečnit ten zcela největší přesun, přerozdělení majetku, bohatství, materiálních hodnot v dějinách světa. Tím se nejen pomstít hospodářsky úspěšným zemím, ale i opakovat triumf islámu z počátku 7.století, dosáhnuvšího svou mocí až za Pyreneje. Nastala zlatá éra v mizerných končinách, kde před objevem ropy se domorodci krmili sarančaty – jejich hlavním zdrojem proteinu. Dostavil se příval moderních spotřebních statků, o jejichž existenci ještě nedávno vůbec neměli ponětí. Rostl význam donedávna právem opomíjených končin a současně upadala centra tuto surovinu však postrádající jako Damašek, Káhira, Bejrút či Tunis.

Na historii však nelze vyzrát předběhnutím v řadě. Z pouštního nomáda ani ty nejhedvábnější šaty gentlemana neudělají. „Po třicet roků ropa vládla a zruinovala arabský svět,“ tvrdí moudrý Ajami. Nebýval to svět blahobytu a lidé, tehdy přežívající v nesnadném přírodním prostředí, se o to své málo podělili. Poté však s přílivem petrodolarů, socio-ekonomické nůžky se začaly rozevírat, rostla vzdálenost a pak i propast mezi úspěšnými, ostentativně se ztotožňujícími se západními, zejména americkými mravy/nemravy, a zbytkem společnosti. Ta pod nezvládnutelným nátlakem novot natolik dotčená, ne-li přímo deprimovaná, našla útěchu v nacionalismu, nedůtklivém, pramálo tolerantním. Výtečná tak i příležitost pro rozdmýchání náboženského žáru. Z pařížského exilu, z oblak se vynořil ajatoláh Chomejni, kazatelé v turbanech přispěchali se starými známými hodnotami, s lákadlem životních jistot, s tradicí minulých století. Nejen pologramotný plebs, ale i vzdělanci, střední třída, se dali nachytat a v Iránu toho teď pořádně litují. A šáh se svými megalomanickými vizemi přerychle zmodernizovat, zwesternizovat iránský stát a společnost se stal jednou z jeho prvních obětí. Irán pohřbilo náhlé bohatství, nezvládlo to.

Prýštící olej, toto černé zlato, nepřineslo štěstí a pohodu i v jiných končinách. V Alžírsku již patnáct let trvá občanská, hodně barbarská válka sekulárních modernizátorů s náboženskými tradicionalisty, s podřezáváním mnohých hrdel. Dalším příkladem nám poslouží velkořezník Saddám Hussein, jak ten naložil s petrodolary. Nezapomeňme na Osamu bin Ladina, syna ropné revoluce v samém islámském centru, přímo na někdejší Mohamedově adrese.

Mezi mnohými minusy produktů této civilizace je i nedostatek prozíravosti, jak si svou budoucnost realisticky představit, se zdroji uvážlivě zacházet. Před třiceti lety, když došlo ke zrodu OPECu a tím i naději, jež v mnohých hlavách se změnila v jistotu, o přesunu světového bohatství, tím i moci a vlivu, Saúdská Arábie měla všeho všudy sedm milionů obyvatel. Těm se bez zásluh začalo dostávat přemnoha požitků a většinu práce zastali cizinci, od Egypta po Bangladéš a Filipíny. Jenže počet na privilegia zvyklých občanů již dosáhl sedmnácti milionů, teď tuze frustrovaných realizací, že pohodlný život je u konce. A království nemá zdaleka tolik zdrojů, aby mohlo dilema vyřešit nabídkou pracovních příležitosti svému tuze se množícímu a práci dost odvyklému obyvatelstvu.

Jak všeobecně známo, patnáct z devatenácti sebevražedných teroristů 11.září 2001 byli synové z tohoto království, údajného to spojence Ameriky, satana z největších.

Tato početní disproporce je většinou vysvětlována bin Ladinovým záměrem Saúdskou Arábii v očích Washingtonu diskreditovat. Proč ale Al-Kajda nesabotuje snadno zranitelné saúdské ropovody? To by přece zasadilo království pořádnou ránu, s dopadem na světové hospodářství. Kolují předpoklady, že království uzavřelo s bin Ladinem onen tzv.Faustian bargain, dohodu s ďáblem, že výměnou za nedotknutelnost vlastního území, teroristům se nechává volná ruka a poskytuje zamhouřené oko plus otevřený měšec v souvislosti s jejich zkázonosným počínáním v zahraničí. Saúdské údajně charitativní organizace jakož i jedinci jsou nejvýznamnějším zdrojem financování Al-Kajdy, jak již známo dlouhou řadu roků. V roce 1999, Saúdská Arábie sice pod zahraničním tlakem přijala příslušné zákony, aniž je pak uplatňovala. Clintonova vláda opakovaně na nedostatky upozorňovala, ale nepovažovala je za příliš urgentní prioritu. Po 11.9.2001 tlak zesílil, ale nepodařilo se dosáhnout spolehlivé spolupráce. V červenci 2002 dřívější náměstek ministra obrany Richard Perle a jeho vlivný Defense Policy Board charakterizoval Saúdskou Arábii jako „nejnebezpečnějšího protivníka Ameriky“ (cituje Nicholas D.Kristof v „Are the Saudis the Enemy?“ The New York Times, 22.10.2002).

V šedesátých letech Násirova sekulární quasisocialistická revoluce v Egyptě právem poděsila leckteré konzervativce. V Saúdské Arábii protizbraní se stal wahhabismus, velice fundamentalistická verze islámu, s kterou nemají potíže bin Ladin, Taliban, Al-Kajda, kterýkoliv fanatik takového ražení. Vládnoucí elita – včetně převážné většiny oněch sedmi či kolika tisíc vesměs bezcenných parazitujících princů a princezen - sdílí důraz na tradičních hodnotách a tedy i na antiamerikanismu, značně převažujícím v celé společnosti. Příkladem poslouží princezna Reem Al-Faisal, vnučka bývalého krále. V Arab News, saúdském deníku v anglické řeči zatratila (3.10.2003) Ameriku jako dějiště a zdroj mimořádných hororů, jedné genocidy za druhou – proti Indiánům, Afričanům, Jihoameričanům, Japoncům, proti Iráčanům, jichž zabili milion. Princ Amir Muhammad Al-Faysal, který vykonává roli ceremoniáře království, v témže zdroji Arab News (27.7.2003) komentoval smrt Saddámovych synů slovy „Západní a zejména americká vojenská doktrína je neschopna docílit vítězství. … Trvalo jim pět hodin zabít tři muže a jednoho chlapce… ani se nepokusili je zajmout za živa. Něco takového by jim trvalo aspoň týden. To být případ saúdských jednotek, domáhal bych se postavit je před stanný soud pro jejich kolosální neschopnost a zbabělost. Z toho musíme vzít poučení, že americká vojenská strategie, doktrína, taktika a cokoliv s tím souvisejícího, se dostaly k bodu totálního bankrotu. Oni jsou skutečně neschopní zúčastnit se skutečného boje se skutečným lidmi. … Na Západ zapomeňme, ten je zcela vyřízen.“

Washington už příliš dlouhou dobu zametá pod koberec nepříjemné smetí. Toho však příliš viditelně přibývá. Takto teď přispěl publicista Gerald Posner knihou Why America Slept („Proč Amerika spala“, Random House,2003). V předchozích svých pracích Posner vyvracel teorie o všelijakých konspiracích, kdo že všechno zabil J.F.Kennedyho a Martina Luthera Kinga, ale tentokrát čtenáři nabízí mě přesvědčující verzi o roli významných saúdských postav na zničujícím útoku 11.září. Autoru se totiž podařilo seznámit se s počínáním Abu Zubaydaha, předního představitele Al-Kajdy, v březnu 2003 polapeného v západním Pákistánu. Zatčení se tuze bránil, došlo k jeho zranění a součástí okamžitě poskytnuté lékařské pomoci byly i medikamenty, podstatně ovlivnivší jeho bdělost a ostražitost. Do té míry, že se v zajatci podařilo vytvořit dojem, že se ocitl v saúdských rukou – tedy mezi svými. Jim se rozpovídal o dohodě z konce devadesátých let, kdy prominentní saúdští představitelé slíbili bin Ladinovi podporu v jeho svaté válce proti Americe výměnou za slib, že nechá království na pokoji. Zubaydah dal k dispozici telefonní číslo do nejvyšších vládních kruhů. Mezi svými spojenci jmenoval tři potentáty, mezi nimi prince Ahmeda bin Salmana. Během jednoho týdne všichni tři zahynuly ve vzájemně nesouvisejících incidentech.

Co tohle bylo za manželství? Liberální demokracie v posteli s tmářským, intolerantním královstvím, v němž se trestá utětím údů a případně i hlavy na náměstí, kterému cizinci příhodně říkají chop-chop square (to chop off = useknout), kde na dalším prostranství se koná kamenování jiných provinilců –například cizoložníků a cizoložnic. Po pás je zahrabat a pak kamenovat pokud možno menšími oblázky, aby zajímavá událost vydržela.

Těžko si představit manželský pár, který by spolu mohl mít méně společného. Jejich jediným poutem je olej, který jedna strana potřebuje prodat a druhá koupit. V naléhavější situaci je ale prodávající Saúd než Američan, který například na rozdíl od Japonce, ropou vůbec nevybaveného, tuto potřebu z nikoliv nepodstatné části uspokojuje z vlastních zdrojů, a Saúdská Arábie se s pouhými 16,8% procenty na dovozu téměř rovná podílu ze sousedícího Mexika a Kanady.

Jediným rozumným řešením je spěšný rozvod, bez rozdělování majetku, bez přiznání alimentačních povinností. Z přítomnosti amerického vojenského personálu se stává symfonie na odchodnou. Již došlo k přesunu 4.500 příslušníků do Qataru a v Saudské Arábii zbývá jen 500 mužů na několika leteckých základnách, z nichž největší je Prince Sultan Air Base. Odpadnou příležitosti zabíjet nevítané cizince, tak jak se například stalo v květnu 1996 na základně v Dahranu. Zato ale přibývá zabíjení domorodců na jejich vlastním území, účinné exploze se uskutečňují v Rijádu, jakoby již mnichovanská dohoda s bin Ladinem přestávala platit.

Ota Ulč