Památce generála Rjabikova (aneb právo na azyl v Buranově)

Důvod k melancholické vzpomínce mi dal osud jednoho generálova krajana, podnikatele Alexeje Torubarova. Dost se o něm dnes mluví. Byl ve své vlasti obviněn z vydírání důstojníka tajné služby a z podvodů. On sám tvrdí, Že byl naopak tajnou službou (a rovněž mafií) vydírán. Pravda může být obojí, samozřejmě, na základě mých znalostí a životních zkušeností mi vydírání občana tajnou službou připadá minimálně o fous pravděpodobnější než vydírání tajné služby občanem. Rusko zažádalo o jeho vydání, on požádal o azyl, a ministr spravedlnosti se nakonec (prý na základě doporučení krajského, vrchního a Ústavního soudu), rozhodl žádosti vyhovět. 2. května ho svěřili ruským orgánům a posadili do letadla Aeroflotu. Teď už bručí ve Volgogradě.

Pak bylo skoro měsíc ticho po pěšině. Toto mlčení mi na celé věci připadá nejpodivnější a skoro vysvětlitelné: proč, vždyť o věci věděli jak ti, co rozhodli o vydání (ministr Blažek), tak ti, co prý tomu chtěli na poslední chvíli zabránit (ministři Schwarzenberg a Kalousek), a konečně i Torubarovův advokát. Teprve na přelomu května a června, v době, když byl premiér Nečas zrovna na státní návštěvě v Moskvě, přišel ministr Kalousek s dramatickým vylíčením toho, jak se on a jeho kolegové (ministr zahraničí Schwarzenberg a ministr dopravy Stanjura) pokoušeli na poslední chvíli vydání zmařit. Premiér Nečas Kalouska sepsul (vymýšlí si kovbojky), rozvinul se standardní konflikt ODS – TOP09, a nakonec se zúčastnění shodli na kompromisu: byla to velmi, velmi nešťastná záležitost.

To tedy jo, aspoň z hlediska pana Torubarova. Ten měl zažádáno o azyl. Podle Úmluvy o právech uprchlíků nemůže být vydán nikdo, o jehož žádosti o azyl nebylo s konečnou platností rozhodnuto. Toto stanovisko obecně (ne pro konkrétní případ pana Torubarova) potvrdil Nejvyšší správní soud. Ministerstvo namítá, že rozhodnutí o vydání nebylo správním rozhodnutím, podléhajícím jurisdikci NSS, ale rozhodnutím podle trestního řádu, které posvětil krajský, vrchní i Ústavní soud. To mi připadá jako elegantní právní trojitý Axel Paulsen.

V případech tohoto typu se u nás argumentuje (s oblibou to činí i český premiér) zájmy ČR (někdy i hospodářskými) a tím, že dotyčné osoby nejsou žádnými čítankovými hrdiny boje za lidská práva. Azyl se ovšem neuděluje jen čítankovým hrdinům v boji za lidská práva, ale tam, kde je důvodné podezření, že se dotyčnému v jeho vlasti nedostane spravedlivého soudu. O tom, zda tomu tak je, rozhodnou podle našich zákonů naše soudy. Zde řízení nebylo ukončeno.

Ruská opoziční aktivistka Olga Romanova k tomu pro server lidovky.cz řekla: „Mnoho mých kolegů je přesvědčeno, že Česko je ochrání, nechápou, že je to past. Od extradice ruských uprchlíků k příjezdů ruských tanků do Prahy je pouze jeden krok. Takhle vydávající pouze země závislé na Rusku… především Putinovi ukazujete svoji závislost, že jste připraveni na všechno a zůstáváte v ruském regionu.“ Jistě, je to snad trochu nadsazené (obávám se, že tentokrát možná ani nebudou tanky zapotřebí), ale stejně bych se propadl.

V té souvislosti se mi vybavila jedna vzpomínka z raného dětství. Můj dědeček si za republiky postavil rodinný domek. Na hypotéku, pochopitelně, jinak by to ze svého úřednického platu neutáhl. Aby ji dokázal splácet, pronajímal byt v suterénu. Dlouhou dobou tam bydlel ruský emigrant, jakýsi generál Rjabikov. Musel ze své vlasti utéci, jinak by ho byli i s rodinou zavraždili. Jak se však ukázalo, neutekl dost daleko. Během slavných květnových dnů roku 1945 u nás zazvonili dva elegantní důstojníci NKVD a zdvořile se po generálovi pídili.

Generál měl ovšem kliku: dva roky předtím zemřel. Pan Torubarov dopadl o něco hůře. Pan ministr Schwarzwenberg se domnívá, že teď svitla naděje: ruské orgány se rozhodly, že k němu do volgogradské věznice pustí české diplomaty. Na základě svých celoživotních zkušeností se zemí, kde zítra již znamená včera, bych řekl, že pan ministr je nemístný optimista. Ukáže se nejspíš, že a) panu Torubarovi se v base daří nadmíru výtečně a těší se na spravedlivý rozsudek b) svou žádost o azyl pochopitelně bere zpátky.

Nevadí, celý případ aspoň pro nás a aspoň zatím vyznívá optimisticky: nás ještě do Ruska nevydávají.

reflex.cz 12. června 2013