Předběžné opatření proti možným problémům

V životě jsem nečetl podivnější text než ten, který uveřejnil minulou středu v LN Marek Kerles (Byl odsun Němců etnická čistka?). Sdělení je v něm jaksi zamaskováno, jako by se za ně tak trochu styděl: pokud mu dobře rozumím, nedivím se mu. Zvláštní je už to, že jméno ani jednoho z dvou citovaných „obhájců odsunu před odsunem“ neuvádí správně (jmenovali se nikoli Sněhule, nýbrž Stěhule, nikoli Kuffer, nýbrž Kuffner). Základní otázka, kterou pan Kerles klade, je: „Byl odsun skutečně trestem, nebo šlo spíše o jakési předběžné opatření proti možným problémům s německou menšinou v budoucnosti? Tahle otázka se zatím v debatě o příčinách a důsledcích odsunu objevuje jen sporadicky…“ To prosím není pravda. Koncept „předběžného opatření proti možným problémům“ tu byl už od samého počátku: např. přední publicista velevýznamného Peroutkova Dneška v roce 1946 napsal: „Klid našeho státu, jeho stabilita a pocit bezpečnosti jsou závislé na vyoperování cizího tělesa z těla státu… Národ dospěl k poznání, … že musí míti svůj životní prostor (německy Lebensraum, bd) nesporný, zcela vlastní. Nejedná se o prestiž. Jedná se o podmínku života národa.“ A ekonom Jiří Hejda (ČSNS) zase prohlásil: „Nebyli bychom hodni podívat se svým dětem do očí, kdybychom propásli příležitost, kterou nám osud položil do rukou… Ale právě, že uplynulých šest roků ukázalo německou mentalitu v plné nahotě, nabyli jsme mezinárodně uznaného práva, zbavit se přítěže, která nás po staletí brzdila.“ Jak vidno, jediný rozdíl od představy pana Kerlese je v tom, že oba cítí potřebu výslovně opřít „praktické opatření“ o jakousi morální legitimaci.

Projekty pp. Stěhuleho a Kuffnera byly v roce 1919 politicky neprosaditelné, mj. i proto, že byly považovány za morálně neúnosné. Dnes, jak píše pan Kerles poněkud lítostivě, „představa, že by měli být příslušníci nějakého národa preventivně vystěhováni, aby v budoucnu nedělali stejné problémy jako v minulosti, je tak vzdálená všem proklamovaným ideálům EU, že snad ani vzdálenější být nemůže.“ V roce 1919 to bylo ještě vzdálené ideálům, teď už je to vzdálené zase, mezitím to šlo, protože do toho měl co mluvit i Stalin.

A nakonec ad „aby nám nedělali stejné problémy jako v minulosti“: v LN doprovodili článek p.Kerlese pěknou citově nabitou fotočkou sudetoněmeckých spratků, jak vykukujíce zpoza nohou svých rodičů vítají Hitlera. Nevím: já byl v roce 1945 zase zuřivý český šovinista. Bylo mi pět let. A jedna moje známá hystericky brečela, když v březnu 1953 týden po sobě natáhli bačkory Stalin a Gottwald. Té bylo zase devět. Oba nás to od té doby přešlo. Člověk se může měnit, i k lepšímu. Péče Čechů o to, aby jim jejich němečtí krajané nedělali takové problémy jako v minulosti, vedla k tomu, že jsme na čtyřicet let uvízli ve stalinském Rusku. Němci se mezitím změnili. My, jak vidno z článku pana Kerlese (a nejen z něho), prozatím moc ne.

Lidové noviny 4. června 2013