Most přes železnou oponu

Kdybychom vycházeli z toho, co na letošním sudetoněmeckém srazu (sněmu, dni) v Ausburgu řekli hlavní řečníci, proběhla celá akce ve znamení nedávného projevu Petra Nečase v Bavorském zemském sněmu. Přitom český premiér tehdy vlastně neřekl nic, co by na české straně už předtím nebylo zaznělo. Vybral si ale to lepší a bylo to nečekané jak vzhledem ke složité vnitropolitické situaci v ČR (slabá vláda, Zemanovo vítězství v prezidentské volbě), tak vzhledem k tomu, že sám premiér byl v této věci v minulosti vždycky mírně řečeno zdrženlivý. Klíčové bylo, že vzal za svá a znovu oživil slova třetího článku česko-německé deklarace: litujeme, řekl, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. A zabodoval ostatně už oslovením „Vážení krajané a bývalí spoluobčané“.

Těžko jsem se zbavoval dojmu, že na sudetoněmecké straně signály, které přicházejí z Prahy, poněkud přeceňují. Nicméně se nedá popřít, že Nečasův projev byl vstřícné gesto. Proto také že také čelní představitelé SdL reagovali vstřícně.

Mluvčí SdL Bernd Posselt odkázal na historickou tradici zemského patriotismu, který v zemích Svatováclavské koruny po staletí spojoval Čechy i Němce. (V tom duchu se ostatně už úvodem zahajovacího projevu obrátil na přítomné včetně českých hostů slovy „Milí krajané obojího jazyka“). Když Češi a Němci dokázali produktivně konstruktivně spolupracovat, uvedl, bylo to vždy k oboustrannému prospěchu, kdežto když se utápěli v nacionalistických konfliktech, znamenalo to na desítky let neštěstí pro obě strany. Je proto v existenčním zájmu Čechů a sudetských Němců, jakož i Čechů a Němců všeobecně, aby si toto poučení vzali k srdci. Sudetští Němci by podle něho měli hrát roli spojujícího článku mezi Čechy, Bavorskem a Německem, plnit „evropskou funkci mostu“ (v rámci integrované a sjednocující se Evropy). A v podobném duchu hovořil i předseda SdL Franz Pany.

SdL stojí zjevně před jakýmsi problémem: těch, co aspoň jako děti ještě zažili starou vlast, kvapem ubývá. Aby organizace byla atraktivní i pro jejich děti a vnuky, musí ji spojovat kromě soudržnosti, dané společnými prožitky a obhajobou svých zájmů i pozitivní program, který zasahuje také ty, co jsou okolo nich. K pokusu oživit „zemský patriotismus“ je třeba říci, že tento koncept opustili někdy na přelomu 18. a 19. století čeští Němci i Češi a rozhodli se pro pojetí národa postaveném na společném jazyce a společných dějinách. Tento proces proběhl všude ve střední Evropě a je od věci zabývat se úvahami, zda to bylo dobře či špatně. Během něho jsme posléze se my Češi – zásluhou lidí jako František Palacký, Karel Havlíček a T. G. Masaryk - konstituovali jako národní společenství, které si předsevzalo spravovat se podle liberálních a demokratických zásad. To, jak se nám je dařilo uskutečnit, je možné v tom či onom kritizovat, ale žijeme z toho všichni dodnes a máme na čem stavět. Tím ovšem není to, co bylo předtím, zameteno pod koberec, a není od věci se ptát: nezanechala v nás ta staletá společná domovina, kterou jsme všichni, Češi i Němci, měli rádi, něco společného, čím jsme si blízcí a co strašné události let 1938-1946 jen zastiňují, takže si to dnes ani neuvědomujeme? Tak jako tak, SdL odpověděla na vstřícnost českého premiéra vstřícností, takže bychom její nabídku měli brát vážně a ve stejném duchu.

Obnovení vzájemné důvěry mezi Čechy a sudetskými Němci není jednoduchá věc. Je tu spousta otevřených a nedořečených věcí. I z augsburského setkání jasně vyplynulo, že pro sudetské Němce jsou velmi zásadním problémem dekrety prezidenta Beneše (tedy ty z nich, které vytvořily předpoklady pro vyhnání). „Milí čeští přátelé, pohřběme společně to zombie“, vyzval české hosty Bernd Posselt. Problém dekretů je problém velký, nikoli snad neřešitelný. Jistě se nedají smést ze stolu tak, jak si to představoval Karel Schwarzenberg, když v předvolební debatě se Zemanem prohlásil, že vlastně už neplatí, protože jsou v rozporu s Listinou základních práv a svobod. A prostor pro narovnání se sudetskými Němci je obecně vymezen tak, jak to zformuloval premiér Nečas ve svém mnichovském projevu: „Musíme si přiznat, že můžeme napravit jen velmi málo z toho, co špatného se v dějinách stalo“, a že předválečné majetkové poměry není možné obnovit. Je však možné zrušit dotyčné dekrety ex nunc s tím, že právní akty, které byly na jejich základě učiněny, zůstávají v platnosti. Bylo by to jen symbolické gesto, znamenalo by ovšem jasnou českou distanci od toho obludného monumentu právního nihilismu, jaký dotyčné dekrety představují. Jistě, otázka „zmírnění následků některých křivd“ (šťastný termín našeho polistopadového práva) tím nebude se vším všudy uzavřena. Ale bude to další vstřícný krok.

„Sudetoněmecký problém“ jistě není pro českou společnost v této době problémem číslo jedna. I tak má však velkou váhu. V roce 1989 jsme ke svobodě a demokracii přišli dost lacino, a jak ukázaly zejména poslední politické události, z obojího jsme během těch 23 let hodně prošustrovali. Teď se zdá, že si to budeme muset velkým úsilím znovu zasloužit. Podstatným výdobytkem listopadu 1989 je obnovení naší příslušnosti k demokratickému Západu. Bohužel je u nás mnoho lidí, kteří tak či onak, často s pitomými frázemi o „suverenitě“, usilují, aby fyzicky zbouraná železná opona, která nás dělila od společné evropské minulosti a evropské a atlantické přítomnosti, existovala (zatím) aspoň „duchovně“ a virtuálně. A abychom aspoň virtuálně zůstávali aspoň jednou nohou pořád na její špatné straně. Sudetští Němci dávají najevo ochotu pomoci nám v překonávání této virtuální železné opony. Vezměme je za slovo.

Lidové noviny 25. května 2013