Co a jak slavíme

Letošní oslavy květnového výročí nedosahují intenzity těch loňských: jednak chybí kulaté výročí, jednak jejich rozběh poněkud zbrzdila prezidentova viróza. Jde o výročí, jehož se sluší každoročně vzpomenout. Přesto je v těch oslavách něco přehnaného a křečovitého. Slavobrána, vztyčená v květnu 1945 do svobody, vedla nakonec po krátké a nepříliš důstojné peripetii do něčeho, co sice nebylo tak krvavé jako německá okupace (nebyla ostatně válka), ale zato sedmkrát delší. Ze zemí našeho regionu (naši sousedé a Maďarsko) slavíme jen my a Slováci.

Vtah k zemi, v níž žijeme, posilují zážitky, v nichž se náš osobní život na chvíli prolne s historií. Tím nemá být řečeno, že historické události, které jsme samy nezažili, by byly pro tu zemi nevýznamné, jen že takový dotyk má velkou váhu: ta zem se jím stává zcela hmatatelně vlastí.

V příloze Práva z této soboty vyšla zajímavá anketa: několika významných lidí se ptali mj. na to, kdy byli naposledy hrdí na svůj národ. Snad nejde o to „naposledy“ a ani tolik o „hrdost“, jako o to, kdy se člověk silně a bezprostředně cítil být na jedné lodi se svými spoluobčany a bez velkého domlouvání jsme byli aspoň nakrátko všichni zajedno v tom, co je pro tu chvíli politicky nezbytné: pateticky řečeno, co je „zájem vlasti“. Tři z dotázaných, zhruba moji vrstevníci, s nimiž bych se v mnoha věcech jistě neshodl, uvedli spontánně to, co bych bez váhání řekl i já: dobu bezprostředně po ruské invazi v srpnu 1968.

To je docela podstatné: nejde mi o to vzpomínat pohromadě na 9. květen a 21. srpen. Jen že vzpomínat květen 1945 bez srpna 1968 je chudé a zavádějící, protože prvnímu bez druhého nelze úplně rozumět.

Chci poukázat jen na jednu jedinou věc, která mne irituje: zatímco květnové výročí každoročně a pompézně oslavujeme, jednadvacátý srpen se každoročně obejde pár řádky novinách: chybí tasené šavle, historické prapory i oprýmkovaní historici. Jistě, k tomu výročí by se to nehodilo, nebojovali jsme se zbraní v ruce. Ale já z toho zážitku dodnes žiju, a jak se zdá, nejsem sám. A cítím za tím zanedbáním něco jako politický kalkul: nepodílejí se na tomto bezděčném pojetí našich nejnovějších dějin ti, kdo před rokem 1968 vědomky i nevědomky k neblahým koncům pracovali, i ti, kdo se aktivně podíleli na tom, co následovalo? Obě skupiny se dodnes uplatňují v našem veřejném životě.

Naše přítomnost je jako každá přítomnost nejistá, rozhoduje se v ní o budoucnosti. Není však nejistá až moc, protože nerozumíme právě této naší minulosti? Stát, v němž žiju, se jmenuje Česká republika a vznikl v roce 1993. Je to pro mne první politické uspořádání, v němž se dá žít. Má mnoho chyb, ale prosadily se dvě základní věci: liberální demokracie a příslušnost k Západu. Nikdy jsem nedoufal, že se něčeho podobného dočkám.

Zároveň je ten stát ohrožen. Mnoho lidí ho chápe jen jako „zbytkový stát“, něco, co zbylo po krásném rauši, v němž jsme snili o tom, že jsme tvrzí demokracie ve střední Evropě a patří nám Tatry. To že vznik ČR oslavujeme den po Silvestru, má svůj symbolický význam. Je to vidět i na státních symbolech: při dělení společného státu jsme si prapor pod rukou zkonfiskovali pro sebe. Hlavní státní svátek, 28. října, je dnem vzniku státu úctyhodného, ale jiného než ČR. O 8., případně 9. květnu jsem už hovořil. A jako den české státnosti oslavujeme - neoslavujeme něco, o čem ve společnosti neexistuje vůbec žádný konsensus (mrzí mne to, ale nezbývá než to konstatovat).

Někteří lidé mají představu, že jim ten stát někdo ukradl, a požadují po vrchnosti, aby jim ho koukala vrátit. Nerozumím tomu. Nikdo ho neukradl, jen se válí na ulici, opuštěný svými občany, intelektuálními elitami a do značné míry i svými politiky. Co jiného než důsledek nezájmu je i permanentní krize vládnutí, kterou prožíváme od roku 1996. Těžko si představit, že to skončí jinak než výprodejem, jak to bývá, do cizích rukou – za dunění frází o „suverenitě“ a o neúprosném boji s bruselskou byrokracíí.

Viktor Dyk napsal kdysi – v roce 1917 – patetickou a často citovanou báseň, která končí: „Prosím tě, matka tvá: braň si mne, synu! Jdi, třeba k smrti těžko jdeš. Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš.“ To je nadsazené ve dvou věcech: nikdo na nás nechce, abychom šli k smrti. A když tenhle stát opustíme, jistě nezahyneme, stejně jako jsme nezahynuli v roce 1938, 1945, 1948, 1968. Zahyne on. Jen nevím, k čemu nám to bude dobré.

Mladá fronta Dnes 16. května 2013