Páté pokračování Debaty Událostí

Vážený pane Doležale.

Chtěl bych jenom napsat,jaký mám pocit z příspěvků v debatě.

Nepíší je určitě hloupí lidé ale jednu závažnou skutečnost mají všechny názory společnou.Nikdo nemá strach z vítězství ČSSD a potažmo KSČM ve volbách.Názory jsou buď naivní v tom že to demokracii neohrozí,nebo (jak to napsal pan Slavík) v horším případě k zániku demokracie v naší zemi lhostejné.A protože (jak už jsem uvedl) tyto názory nepíší žádní primitivové,nezbývá než dát panu Slavíkovi za pravdu.

Tento národ si svobodu asi opravdu nezaslouží a když pro něho vůbec nic neznamená tak nemá smysl mu ji vnucovat.Nemělo patrně smysl tento národ vůbec křísit.

Pavel Horák

Vážený pane Horáku, promiňte prosím, že na Váš krátký dopis reaguji poněkud obšírněji, týká s totiž dvou základních věcí, které mne zaujaly a rád bych se k nim vyjádřil.

Za prvé, strach z vítězství ČSSD či KSČM. Český politický systém, jak se zaběhl po roce 1989, je v jednom smyslu mezi demokratickými státy raritou. Západní demokracie stojí na tom, že se u vlády střídají různé strany, případně koalice různých stran, přičemž naprosto běžné je střídání „pravých“ a „levých“ vlád a koalic. Mezi politiky, které lze označit za „levicové“, byla a je řada lidí, kterých si hluboce vážím – např. John Kennedy, Helmut Schmidt, Tony Blair. A pokud jde o „pravicovou“ Margret Tatcherovou, připadá mi na ní nejpozoruhodnější něco, co vlastně není pravicové ani levicové – její příkladná schopnost neustupovat politickým vyděračům, ať již z řad odborářů, hladovkářů z IRA nebo těm argentinským ve věci Falkland – tuto vlastnost má ostatně společnou např. s „levičákem“ Kennedym, který dokázal stejně rozhodně čelit vyděrači Chruščovovi, kdežto naopak čeští „pravičáci“ v podobných zásadních věcech – střetnutí s vydíráním železničních odborů nebo lékařů z iniciativy „Děkujeme, odcházíme“ – bohužel neobstáli. V západních poměrech je střídání „levice“ a „pravice“ u moci něco stejně samozřejmého jako střídání ročních období. Česká rarita spočívá v tom, že výměna vládní garnitury je pojímána jako konec světa: pro jedny nastává ráj na zemi, pro druhé vítězí peklo.

Důvody, proč se lidé u nás kloní k takovým prognózám (mne zajímá to druhé vidění, vítězství pekla), se dají pochopit. Především tu je zvláštní fenomén KSČM. Tu je třeba vzít v úvahu, že je to nástupnická strana KSČ, která byla od samého počátku nástrojem ruských zájmů a nakonec vlastně jen servisní organizací, prostřednictvím níž komunistické Rusko spravovalo svou československou kolonii. KSČM neprojevila nikdy ani nejmenší náznak toho, že by se s tím chtěla nějak „vyrovnat“. Je to rudiment starých pořádků v polistopadovém politickém systému, a je naprosto a po všech stránkách nedůvěryhodná. V ČSSD se uplatnila také řada nižších kádrů předlistopadového režimu a někteří komunističtí funkcionáři odstavení po roce 1968. Jenže např. od ODS se v tom liší spíš kvantitou než kvalitou. Rozhodující je, že se verbálně hlásí k polistopadovému uspořádání a k demokracii a je možné a je třeba ji vzít za slovo. Apelovat na ni, stejně jako např. na TOP09 nebo ODS, aby se snažila dostát závazkům, které na sebe vzala. K tomu samozřejmě opatří i poukazovat na to, co obnáší spolupráce s komunisty. Neční důvod k jakémukoli „Sonderbehandlung“ sociální demokracie, ostatně nejde dnes o to, „mít strach“, ale snažit se působit na všechny stávající demokratické politické strany, aby plnily svůj úkol a chránily a posilovaly demokracii, která nám kdysi tak trochu spadla do klína. Měli by se o to snažit ti, kteří stojí mimo strany, i ti, kteří se angažují v nich. Je dobré, aby se občané, kterým zrovna o tohle jde, snažili spojovat své síly. Vytvářet kvůli tomu nějakou novou politickou stranu je úkol příliš (a zbytečně) náročný, to si mohou dovolit tak leda miliardáři, a i ti kdoví jestli. Jde – dejme tomu pro začátek - o něco daleko skromnějšího, o malé, třeba dílčí iniciativy k podpoře české demokracie, které by ovšem měly o sobě vědět.

Česká demokracie je v hluboké krizi. To, že střídání u vlády znamená hrozbu změny režimu, není vůbec normální. Je to nesnesitelná situace a je třeba upozorňovat demokratické politické strany zleva i zprava, že by s tím měly společně něco dělat.

Tolik za prvé, a nyní za druhé: píšete, že tento národ si svobodu asi opravdu nezaslouží, a když pro něho vůbec nic neznamená, nemá smysl mu ji vnucovat. Patrně nemělo smysl tento národ křísit.

To je posouzení situace českého národa z pozice nestranného a nezaujatého pozorovatele. Musím se přiznat, že v takové pozici zrovna já nejsem, a upřímně řečeno myslím si, že v ní nejste ani Vy. Jsme tak říkajíc „v tom“ a máme tedy spoluzodpovědnost za to, co je, i za to, co bude. Když se Masaryk v devadesátých letech 19. století pokoušel zformulovat základy realistické české politiky, napsal mj.: „I já jsem stát, národ a lid, musí si dnes říci každý, a co tedy žádá po státu, národu a lidu, plniž především sám. Nespokojenost naše neobracej se jen navenek jako u dětí a mládeže, hledejme příčiny nezdaru sami k sobě.“ Pokud jde o mne, nepochybně jsem často selhal a neuspěl. Přesto si nemyslím, že bych si svobodu nezasloužil, přesněji řečeno, nemyslím si, že by mi proto byla cesta k ní uzavřená. Tj. že bych se nemusel každý den znovu ptát: co mám dělat pro to, abych si svobodu zasloužil.

Mělo smysl, že jsme my, dnešní Češi (tj. mimo jiné já i vy), byli kdysi vzkříšeni? Co s tím naděláme, stalo se, a jediné, co z toho plyne, je, že nám nezbývá než snažit se dnes a denně, abychom si to zasloužili.

Bohumil Doležal

12. května 2013