Problémy česko-slovenského nadstandardu

Na specifika vztahů mezi českým prezidentem Zemanem a slovenským premiérem Ficem upozornil minulý pátek Peter Moravy (Zemanova demonstrace moci, LN, SME 3. května 2013). Slovenský premiér se neváhal v poslední fázi prezidentské volby v ČR razantně vbourat do české předvolební kampaně, od té doby je sice verbálně zdrženlivější, nicméně zrovna v politickém sporu o velvyslance na Slovensku vůbec nejde jen o osobu Livie Klausové a on to jistě ví.

Otvírá se tak obecnější otázka: co vlastně mohou utužující se „nadstandardní vztahy“ mezi oběma politickými lídry znamenat pro Česko, Slovensko i Evropu? K tomu je zapotřebí malý historický exkurs.

Prvním politickým zhmotněním nadstandardních vazeb mezi českou a slovenskou společností byla někdejší ČSR. Přes všechnu doprovodnou slovanskou ideologii vznikla v roce 1918 jako pragmatický politický projekt čelných politiků dvou národů, které v Rakousko-Uherské monarchii tahaly za kratší konec. Pohnutky byly zcela legitimní. V zápase o prosazení a udržení se nový státní útvar musel vymezovat vůči okolí, s nímž se až na jednu výjimku v podstatě znepřátelil, a byl existenčně závislý na velmocenské podpoře zvnějšku, kterou hledal nejprve u Francie, posléze u komunistického Ruska.

Říká se, že státy trvají idejemi, na nichž byly založeny. V základech ČSR zůstala od té doby zakódována (mimo jiné, jistě) i potřeba bránit se před nepřátelským okolím, jehož integrální součást ovšem zároveň představovala, a hledat kvůli tomu silné spojence mimo region. Obojí se jí stalo několikrát po sobě osudným. To, že takový útvar touto dvojí nutností trpí, je nesporné, současně ovšem trpí i okolí, v němž je takový útvar lokalizován.

Vnitřní poměry v ČSR nebyly právě urovnané, což platí i pro česko-slovenský vztah. Česká a slovenská společnost v některých situacích reagovala na vnější ohrožení dost odlišně. Zajímavým příkladem je období 1945-8. Češi byli zcela pohlceni etnickým očištěním svého území od českých Němců. Fascinováni tímto „významným dílem, nemajícím příkladu v minulosti“ ztratili jakoukoli ostražitost i pud sebezáchovy. Vznikla spontánní jednota komunistů a nekomunistů (v této věci ostatně přetrvává dodnes). Komunisté s velkou převahou vyhráli volby v r. 1946. Na Slovensku šel politický vývoj úplně odlišným směrem, tam se nakonec podařilo Demokratickou stranu změnit v jakousi sběrnou stranu pro ty voliče, kteří se komunistů obávají. Ve volbách dostala 62%, komunisté se museli spokojit s s 32%. Slovenský politický model anno 1946 tak daleko víc připomíná tehdejší maďarský, než ten český. Vzhledem k v podstatě centralistickému uspořádání státu to však situaci v celé ČSR moc neovlivnilo (navíc se české nekomunistické strany po volbách v podstatě zapojily do násilné demontáže DS). České skrytě sebechvalné tvrzení z šedesátých let, že zatímco Čechům jde o demokracii, Slovákům o národní sebeurčení, by bylo třeba korigovat i vzhledem k dalšímu vývoji: zatímco slovenským komunistickým politikům šlo v šedesátých letech o zachování svébytnosti vlastní společnosti, pokoušeli se jejich české protějšky o reformu stalinismu ve smyslu jeho určité demokratizace. Podstatné je, že vzhledem k vnitřnímu rozpolcení, problémům s vlastní identitou, strachu z nepřátelského okolí a pocitu odkázanosti na silnou podporu zvenčí se po roce 1945 stalo Československo pro SSSR vhodným prostředkem pro ovládání teritoria, které během 2. světové války zabral. V tom se především česká společnost velmi výrazně odlišovala od maďarské a polské – ty obě se dokázaly po krátkém období stalinistického teroru v rámci možností impériu vzdorovat – jenže mezi ně byl vražen československý klín.

Změna v roce 1989 byla pro malé středoevropské země zásadní. Období 1945-89 bylo historickou anomálií: byly na dlouhou dobu vyrvány ze svého přirozeného západního prostředí, pro něž byly charakteristické křesťanské základy, z nich plynoucí myšlenka lidských a občanských práv a svobod a liberální a demokratické principy v politice, a staly se součástí zaostalé východní despocie. Teď se otevřela cesta k normalizaci v dobrém slova smyslu, k „návratu do Evropy“, kam se musíme vracet všichni kromě Václava Klause. To se ovšem nestalo jednou provždy formálními změnami jako bylo naše pozdějším začleněním do EU a NATO. Je to úkol na mnoho let a má – jak vidno u nás i na Slovensku – své peripetie. Ruské komunistické impérium se zhroutilo, jeho následnický stát, Ruská federace, však zůstal i tak poměrně mocnou supervelmocí, jako každá supervelmoc má zájem uplatnit svůj vliv ve svém okolí, i tam, kde ho kdysi ztratilo. Je to pochopitelné, musí se s tím počítat a nijak by to nemělo bránit korektním vztahům mezi ním a jeho někdejšími koloniemi – ovšem s tím, že obnova jeho vlivu ani trochu není v jejich zájmu. Proto je zapotřebí pečovat o stabilitu a přátelské vztahy v doposud rozvráceném středoevropském regionu a o jeho pevné vazby se Západem. (Že to nebude úplně jednoduché, o tom svědčí např. potřeba vyrovnat se zároveň i s takovými akcemi, jako je soustavný, účelový a zcela nepochopitelný tlak Bruselu na Maďarsko, který je „kontraproduktivní“ nejen v tom smyslu, že posiluje vládu, kterou se podloudně pokouší odstranit, ale navíc nechtěně pomáhá extrémním, protievropským a nedemokratickým silám v té zemi a destabilizuje střední Evropu).

Je nesporné, že dobré a přátelské česko-slovenské vztahy, které přežily i pokojné rozdělení státu, představují v tomto smyslu pozitivum. Je však třeba je rozšířit a doplnit i vzhledem k ostatním blízkým zemím a eliminovat stinné stránky někdejšího česko-slovenského projektu: spojení proti všem sousedům, motivované stresem z obtížné situace, a hledání pomoci tam, kde není o co stát. nereflektované, hysterické volání po česko-slovenském nadstandardu, zvlášť když to má být vlastně nadstandard tandemu Zeman – Fico, nebudí v tomto směru příliš mnoho důvěry.

Lidové noviny, Sme 10. května 2013