Oslavujeme dostatečně osvobození?

Tedy přesněji řečeno osvobození Rudou armádou v květnu 1945. Tuto otázku si klade v pátečním Právu sociolog Antonín Rašek, názorově dejme tomu blízký Miloši Zemanovi (Kdeže jsou ty slavné májové dny, Právo 3. května). Rašek se pozastavuje nad údajně přehnanou pozorností, která se po listopadovém převratu věnuje zejména v médiích (předpokládám, že má na mysli jejich „podstatnou část“) americkému osvobození západních Čech. Kráčí v tom mj. i ve stopách Václava Klause, Zemanova ideového dvojčete (a zároveň údajného ideového negativu). Mluví o „asymetrii mediálního zájmu o armády, které nás na konci druhé světové války osvobodily“.

U toho osvobození je třeba se zastavit. Osvobození je osvobození od něčeho, v tomto případě od nacistického Německa. Osvobození je ale taky osvobození k něčemu. Nesmíme ho posuzovat jen podle toho, z čeho jsem díky němu vybředli, ale taky dle toho, do čeho jsme kvůli němu spadli. Nechci nijak zpochybňovat náš podíl na následujícím neštěstí (indolence politických elit, ideová dezorientace české veřejnosti), ani lví podíl ruských vojsk na porážce nacistického Německa ale byla by drzost přehlížet druhou, přinejmenším stejně důležitou stránku věci: totiž to, že osvobození podstatné části ČSR Rudou armádou vytvořilo nutný a dostatečný základ pro připojení země k ruskému komunistickému impériu, k němuž došlo za necelé tři roky. Tato událost rozhodujícím způsobem ovlivnila dlouholetou materiální, duchovní i morální devastaci české společnosti a je základem mé „historičnosti“ (na rozdíl od historičnosti v pojetí pana Raška, viz můj předchozí článek, shodou okolností polemika s týmž autorem), neboť negativně předznamenala podstatnou část mého života (jsem o pět let mladší než pan Rašek, v r. 1948 mi bylo osm let).

Z čehož plyne: nevím, proč přehnaně, trochu hystericky oslavovat osvobození západních Čech Američany. Jsem sice přesvědčen, že Američané, na rozdíl od Rusů (nemám na mysli ruský národ, nýbrž tehdejší ruský stát), nás přišli osvobodit nejen od německých nacistů, ale také ke svobodnému a civilizovanému uspořádání společnosti (jistě, jen relativně, všechno je relativní, a pokud jde tu civilizovanost, hodně by bylo záleželo i na nás) – bohužel se to nepovedlo. A hodně se mluví o tom, že za naše poválečné neštěstí si hodně můžeme sami, na vině je indolence tehdejších českých politických elit a ideová dezorientace veřejnosti). Ano: ale predátor zůstává predátorem i tenkrát, když se oběť nedokáže pořádně bránit. A především z tohoto hlediska není dvakrát moc co oslavovat.

Nejzvláštnější je závěr Raškova článku: „I když pojetí jakýchkoliv oslav je v demokracii vždy i věcí svobodné občanské volby, nejen tedy úřadů, neměli bychom konečně respektovat objektivnější pohled na historii, ne ji deformovat aktuálními politickými postoji a dobově podmíněnými hodnotovými orientacemi?“ Tomu moc nerozumím. Kdo je to „my“? Má to snad znamenat, že pojetí jakýchkoli oslav v demokracii nesmí být jen věcí svobodné občanské společnosti, a že je třeba, aby někdo (třeba státní orgány) pečoval o „objektivnější pohled na historii“? Například o zrušení „asymetrie mediálního zájmu“ v rámci již vyhlášeného poje proti „podstatné části médií“?

3. května 2013