Jak malá růžová prasátka společně vzdorují „poloprezidentskému systému“

Spor o velvyslance pokračuje. V tuto chvíli už jde asi o dvacet postů včetně veledůležitého velvyslanectví v Moskvě. Původní stanovisko premiéra (a předsedy ODS) Nečase znělo: způsob, jak Schwarzenberg při vede, je neprofesionální a nedůstojný, i když ani Zeman není tak úplně bez viny, protože začal. Věc se má řešit důstojně, diplomaticky, v zákulisí (podle této logiky měl vlastně Schwarzeberga taky zpucovat zákulisně). Premiérova vstřícnost prezidenta zjevně potěšila, takže prohlásil, že když ministr nebude dost vstřícný, dohodne se za jeho zády právě s premiérem.

V tu chvíli se ukázalo, že ODS přece jen ještě není dost otrlá, a udělala půlrok zpátky. Usnesení výkonné rady strany z 26. dubna považuje veřejný spor mezi prezidentem a ministrem ze nedůstojný a poškozující zájmy České republiky, ale dodává: „odmítáme přitom nestandardní postupy jmenování velvyslanců, které nejsou v souladu s ústavními zvyklostmi a které by vedly k posunu k poloprezidentskému systému“.

Ponechme stranou legrační termín „poloprezidentský systém“. Je to podobné, jako když se macatému lidožravému tygrovi říká ohleduplně „větší kočkovitá šelma, která se neživí za všech okolností výlučně zeleninou“. Věcně vzato se stalo následující: Dosud návrhy velvyslanců podával ministr zahraničí a vláda, prezident je mohl odmítnout. Teď (podle Zemana) má návrhy podávat prezident, premiér je může odmítnout. Prezident se pokusil tichou cestou přisvojit si pravomoci, které dosud fakticky neměl. Využívá k tomu nedokonalosti ústavy. Schwarzenberg to nahlas odmítl, ale až poté, co to sám prezident vytroubil do světa. Může se někdo divit?

Poté, co učinila půlkrok, žádá ODS od TOP09 celý krok vstřícným směrem. Vyslovuje zklamání nad tím, že se TOP09 „jednoznačně nevyjádřila k pokračující paralýze Ústavu pro studium totalitních režimů“. Tento požadavek je ovšem naprosto oprávněný. V instituci proběhl politický převrat, tedy něco, co je v demokratickém státě nepřípustné. Jsou tu sice jakási „ale“: v usnesení ODS se předtím dosti legračně mluví o „plánu levice převzít kontrolu nad výkladem totalitní minulosti“. Tím se přiznává, že smyslem ústavu je kontrola nad výkladem totalitní minulosti. Státní instituce, jejímž úkolem je kontrola nad výkladem minulosti, je ze své povahy nemravná. Problém je, že tu, jak se zdá, máme samé takové. To nic nemění na tom, že „kontrola“ může probíhat jen formou soutěže svobodných, pokud možno soukromých institucí. A na tom, že v ústavu proběhl puč, je třeba ho vrátit do původní podoby – a pak uvažovat o tom, co s ním.

TOP09 dala svému koaličnímu partnerovi bez okolků najevo, že na svém neutrálním postoji ke kauze ÚSTR nic nezmění. První místopředseda Kalousek prohlásil jako obvykle arogantně: „necítím potřebu reagovat bezprostředně na každý nesouvislý výkřik výkonné rady ODS, kolegové pouze pokřikují, je to velmi nekonstruktivní a velmi únavné.“ A místopředsedkyně Langšádlová řekla: „Jakákoli politická diskuse tuto instituci poškozuje“. (V instituci proběhl přitom politický zvrat).

A co třetí, pro změnu opoziční demokratická politická strana, ČSSD? K případu ÚSTR se nevyjadřuje, bylo by to ostatně zbytečné, když ho spískala (rozumné hlasy v „levicovém“ tisku se ovšem ozvaly). Zaráží reakce představitelů strany na problém s velvyslanci, který se jich bezprostředně dotýká: zavede-li se letos, že prezident může ministrovi zahraničí diktovat velvyslance, bude to platit i napřesrok, až bude už v Černínském paláci sedět politik ČSSD. Předseda Sobotka, patrně vyčerpán jánošíkovským vzdorem při jmenování „stínové vlády“, se postavil jednoznačně za Zemana: vláda nemá Hradu diktovat svou vůli, protože není úlohou prezidenta automaticky podepisovat návrhy kabinetu (přitom to, co se stalo, bylo, že prezident jednoduše přepsal návrh, který už předtím požehnal jeho předchůdce v úřadě). Lubomír Zaorálek byl nejdřív vzdorovitější: „jsem přesvědčen, že ministr zahraničí musí být klíčovou postavou při jmenování velvyslanců. Tak to funguje v parlamentní demokracii, kdy hlavní výkonnou moc má vláda a premiér… nepopírám, že má prezident v oblasti zahraniční politiky určitý prostor, ale mělo by to být po určité dohodě.“ Neuplynul ani týden, a podstatně zkrotl (viz včerejší MfD): ti, kdož jsou zaangažovaní, by se měli dohodnout, nepřiklání se ani na jednu, ani na druhou stranu, není to ostatně až tak významné.

Takže závěr: prezident si od počátku buduje „poloprezidentksý systém“. Vyhlašuje boj podstatné části médií, rozšiřuje dosah své moci. Ostatní se nepřiklánějí ani na jednu (Zemanovu), ani na druhou (svou) stranu. Nadějné, že?

30. dubna 2013