Prezident Zeman si může dovolit úplně všechno

Tedy vůči rozhádaným „partnerům“ z vládní koalice. Je to zjevné z toho, jak směšně eskaluje spor o velvyslance.

Nejprve stručná rekapitulace: prezident před časem na poslední chvíli zarazil jmenování ministrova kandidáta na post velvyslance v Bratislavě s tím, že by si přál, aby místo obsadila choť exprezidenta a jeho spojence v prezidentské kampani paní Livie Klausová. Ministr Schwarzenberg rozhořčeně protestoval s nepříliš přesvědčivým zdůvodněním, že paní Klausová není dostatečně profesionální. Zásadní věc ovšem byla, že se prezident pokouší o změnu zavedeného postupu (velvyslance jmenuje ministr zahraničí se souhlasem vlády, pověřuje prezident s kontrasignací premiéra), směrem k tomu, co ministr zahraničí a premiér shodně a poněkud legračně nazývají „poloprezidentský systém“, zatímco mně by se zdálo vhodnější mluvit o posunu k autokratickému způsobu vládnutí.

Premiér zaujal v konfliktu svého ministra s prezidentem postoj vznešené neutrality. Mluvit veřejně o tak citlivé a jemné věci, jako je jmenování velvyslanců, považuje za neprofesionální. Z kontextu vyplynulo, že to považuje za neprofesionální hlavně od Schwarzenberga, i když Zeman v tom taky není úplně bez viny.

Prezident okamžitě vycítil, že má co do činění s dvěma rozzuřenými křečky, kteří jsou tak zaměstnáni tím, jak si jdou vzájemně po krku, že on sám bude mít v dalším poměrně volné ruce. A tak se nyní na návštěvě ve Vídni k věci vyjádřil před novináři. Využil toho, že velvyslanecké místo ve Vídni je už pád měsíců neobsazeno (a zapomněl zmínit, že mj. proto, že navrženého velvyslance doposud neráčil schválit, protože všechny ministerské nominace až na další blokuje). A prohlásil, že pokud nebude ministr dostatečně vstřícný, dohodne se přes jeho hlavu s premiérem, který má podle ústavy právo kontrasignace. „Jsou zde dvě varianty – buď se dohodnu s ministrem zahraničí, nebo se dohodnu s panem premiérem.“ Nezasvěcený pozorovatel by si mohl říkat, že pokud někdo chce takhle intrikovat, měl by to dělat a nemluvit o tom předem na tiskových konferencích, protože tím staví premiéra do nemožné situace. U nás ovšem, jak se vzápětí ukázalo, platí pravý opak. Pan prezident zná své Pappenheimské.

Nejprve zuřivě reagoval ministr zahraničí: „Pan premiér si musí uvědomit, že by to byl jeho poslední akt coby premiéra. A neodešel bych jen já – to by nikomu nevadilo – ale celá strana by odešla z koalice i z vlády.“ Takové vyhrožování je u zjemnělého diplomata poměrně neobvyklé, na druhou stranu ministr zjevně ani trochu nepochybuje o tom, že premiér by byl podobné skunkoviny docela dobře schopen, asi o tom ví své. Premiér jeho obavy okamžitě nechtě, ale výslovně potvrdil: „Silácké hrozby ministra Schwarzenberga považuji za trapné. Dobře ví, že se vždy důsledně držím ústavních zvyklostí. Ke změně mého postoje mne může přimět pouze pokračování podobných hloupých a neprozřetelných výroků ze strany ministra Schwarzenberga.“ Čili, když to převedeme do normální češtiny: držím se sice zatím zavedených zvyklostí, ale pokud mne bude Schwarzenberg dál štvát (laskavý čtenář si doplní daleko vhodnější slovo), rád na ně zapomenu.

To, co nazývají pánové Nečas a Schwarzenberg shodně „poloprezidentský systém“, bylo v našem regionu kdysi spíše zvyklostí, i když stejně doma je to např. v jižní Americe nebo v arabských emirátech. Ti, kteří jím jsou nejvíce ohroženi a jejichž povinností je před ním veřejnost a naši zemi usilovně bránit, dávají svým chováním najevo, že toho nejsou příliš schopni. Nad tou bezstarostností zůstává rozum stát.

24. dubna 2013