V zákopech zostřujícího se třídního boje

Konflikt kolem Ústavu pro studium totalitních režimů ústí v jakousi rozhodující bitvu mezi kohortami „levice“ a „pravice“. Protože třídní boj se podle známé Stalinovy poučky neustále zostřuje, budeme zřejmě do budoucna zažívat samé rozhodující bitvy. Toto pojetí politiky mi připadá zároveň stupidní a nebezpečné. Je proto příjemné a překvapující, když se na druhé straně fronty ozve nějaký rozumnější hlas, je slušné na to upozorňovat a zamyslet se nad tím, co říká. O což bych se rád se v následujících řádkách pokusil.

Ve včerejším Právu vyšel článek Václava Žáka „Rozkol v ÚSTR jako zrcadlo politiky“. Žák hned na začátku píše: „Není divu, že ve společnosti, která nepovažuje kompromis za politické umění, ale za slabost, nastoupí politické strany dříve či později cestu takzvané nulové tolerance. Východiskem je obviňování, neschopnost se na čemkoli dohodnout a silný jazyk, který znemožní jakékoli racionální jednání.“ To je docela přesný popis stávající politické situace. Žák se domnívá, že konflikt v ÚSTR je další názornou ukázkou, jak disfunkční je náš současný politický systém. Řekl bych, že je to ještě horší, nefunkčnost systému je jen důsledek toho, jak vážné rozpolcená je naše společnost: rozpolcená mezi v podstatě demokratickou přítomností a bolševickou minulostí. Tato rozpolcenost jde zcela napříč dělením společnosti na „pravici“ a „levici“, protože podstatné na té minulosti není vůbec to, že by byla „levicovější“ než přítomnost, ale že byla na rozdíl od ní totálně nedemokratická. Pokud se „levice“ a „pravice“ nedokáže v téhle věci dohodnout, nemá naše země budoucnost.

Václav Žák poznamenává na okraj konfliktu o ÚSTR ještě věc zdánlivě technickou: „… není zřejmě náhoda, že v řadě postkomunistických zemí existují instituce, do nichž se vyčleňuje zpracování archivů bezpečnostních složek bývalých režimů. Má to svůj dobrý důvod: nároky na zpracování tohoto typu archivů se podstatně liší od klasického archivnictví, zejména proto, že je třeba rekonstruovat části archivů, které byly záměrně zničeny.“ Tady je ovšem problém, totiž dvojznačnost obsažená v dutě patetickém úsloví „paměť národa“ (jistě, ústav se tak nakonec nejmenuje, úsloví se však u nás i v sousedství ujalo). Pečovat o paměť národa může znamenat jednak ve skromném a technickém slova smyslu pečovat o významné a citlivé archiválie, zajišťovat jejich zpřístupňování a umožňovat jejich zveřejňování. To by i tento stát snad nakonec mohl zvládnout. Jaký však má smysl ve společnosti, v níž vůbec neexistuje konsensus ohledně nedávné a citlivé minulosti (nejde jen o léta 1948-89, ale stejně i o to, co jim po roce 1945 bezprostředně předcházelo, to ovšem zákon ústavu nakonec neuložil – zato mu uložil jaksi navíc léta 1938-45, období, o němž je jednoznačná zásadní shoda, a to bylo, lituji, účelové švejkování) vytvářet státní instituci za účelem tvorby „paměti národa“ ve smyslu společného vědomí o problematické minulosti? To se snad má paměť národa vytvářet hlasováním v Senátu? Ta má vznikat ve svobodné diskusi, založené na názorové pluralitě a taky na pluralitě institucí, do nichž stát nebude mít možnost přímo ani nepřímo zasahovat. Tyto dvě věci by tedy bylo asi zapotřebí oddělit. Považuji ovšem za nutné zdůraznit: aby se nyní dalo o té věci vůbec rozumě a věcně hovořit, bylo by třeba nejprve vrátit ústav zpátky do stavu, v jakém byl před nechutným a zároveň směšným převratem, který v něm právě proběhl.

Druhé ožehavé téma posledních dní je spor o jmenování velvyslanců. Na některé jeho aspekty upozorňují (rovněž ve čtvrtečním Právu) ústavní právník Jan Wintr a politolog Lukáš Jelínek. Jde o to, jaký nepřímý dopad může mít výsledek sporu mezi prezidentem Zemanem a ministrem zahraničí Schwarzenbergem na ústavní systém České republiky. Jan Wintr píše: „Poměr sil mezi prezidentem a vládou ovšem ovlivňuje i osobnost prezidenta a premiéra. Silný prezident může na úkor slabého premiéra posílit pozici i nad rámec svého postavení, což ovšem vychyluje systém z jeho rovnováhy, protože prezident je ústavně chápán jako neodpovědný. Aktuální spor je tedy důležitý pro další směřování našeho ústavního a politického systému. Slabý prezident může oslabit pozici vlád do budoucna… nejsmutnější na celé záležitosti je, že nelze vyloučit svévolný postup premiéra, který by mohl kontrasignovat pověření velvyslankyně (Klausové, bd) i proti vůli odpovědného rezortního ministra. To by ale dále oslabilo autoritu vlády, což může náš systém parlamentní politiky ještě více poškodit.“ A k témuž problému se vyjádřil i Lukáš Jelínek. Upozornil, že velvyslanecká pře nastínila Zemanovy ostré lokty, a že zahraniční politika je konec konců ideální kolbiště, na němž si prezident může vyzkoušet bobtnání svého vlivu – umožní-li mu to ministr zahraničí a premiér. Oba tito čeští vládní představitelé nyní šéfují konkurenčním politickým stranám a baví se vzájemnými šarvátkami. To pak Miloš Zeman ani nemusí o poloprezidentský systém soustředěně usilovat, sladké ovoce mu do klína spadne samo.“ Jakkoli poloprezidentský systém je velmi zjemnělé označení toho, co České republice hrozí, a jakkoli v podobných úvahách (ta Jelínkova mi připadá vyváženější) může snad hrát roli i představa, že Nečase by měl nahradit někdo „energičtější“ a že je třeba ocenit vstřícný Schwarzenbergův postoj k problému ÚSTR, je to docela přesný popis situace a nebezpečí, které z ní plynou. Tedy přesný až na jednu podstatnou věc. Vzato věcně, nikoli ryze formálně, prosazení dejme tomu „poloprezidentského“ systému bude možné tenkrát, umožní-li to Zemanovi premiér a předseda ODS Nečas, ministr zahraničí a předseda TOP09 Schwarzenberg, a kromě toho last but not least šéf opozice a předseda ČSSD Sobotka. Na těchto třech záleží. Mohli by uspět jen tehdy, pokud by byli schopni se domluvit aspoň na zcela elementárních věcech zájmu České republiky, což je dnes skoro nepředstavitelné - a navíc to budou mít i potom velmi, velmi těžké, protože Nečas má v zádech kudlu klausovské vnitřní opozice (umí a chce se vůbec bránit?), Sobotka zase vnitřní opozici zemanovskou, a Karel Schwarzenberg, co si budeme povídat, je z té trojice ten, na kterém záleží nejmíň.

18. dubna 2013