Nejde vůbec jen o ÚSTR

To, co se v posledních dnech děje kolem Ústavu pro studium totalitních režimů, vypadá na první pohled jen jako další epizoda v nekonečné a poněkud otravné tahanici mezi „pravicí“ a „levicí“. Spory provázejí jeho existenci už od samého vzniku v letech 2007-8 a citlivě odrážejí změny v poměru sil na politické scéně. ČSSD dnes ovládá Senát a tím podle příslušného zákona (181/2007 Sb.) taky ÚSTR. V poslední době se to výrazně projevilo ve složení rady ústavu, ta teď nabyla takové podoby, že dokázala bez problému odvolat ředitele ÚSTR a jmenovat nového, který oznámil „drobné personální změny“. Vzhledem k tomu, že jedna taková drobná změna (totiž výměna ředitele) už vlastně proběhla, je zhruba jasné, co se dá očekávat. Vše probíhá pod heslem „depolitizace“ ústavu. Není to poprvé.

Ústav vznikl v době, kdy v Senátu tahala za delší konec „pravice“. Podle toho tenkrát složení vedoucích orgánů taky vypadalo. Když se ovšem zakrátko po vzniku ústavu z něho dostal na veřejnost údaj o tom, že jeden slavný spisovatel kdysi někoho udal, vznikl kolem toho kosmický malér: rozpoutala se vážná debata, zda se o celebritách vůbec smějí podobné údaje zveřejňovat. Tehdejší předseda Senátu Přemysl Sobotka tvrdil, že se ústav míchá do politiky, a předvolal si vedení na kobereček, a tehdejší místopředseda ODS Petr Nečas žádal stanovit pro Ústav autoritu, která dovolí, aby se ta či ona informace směla publikovat. Ředitel ústavu se od delikventa tak trochu distancoval, nevyletěl tedy hned, ale až po čase. Takže to, k čemu došlo nyní, není žádná dramatická změna, jen malý posun k větší důraznosti.

Tím by nemělo být zastřeno, že pod pokryteckým heslem depolitizace teď proběhl politický zvrat. Během něho byl ředitel odvolán se zdůvodněním, že není odborník (totiž historik) a na uvolněné místo jmenována pro změnu polonistka. ČSSD kdysi proti vzniku ústavu protestovala se zdůvodněním, že nezaujaté bádání o minulosti nemůže být kryto autoritou státu, a žádala jej zrušit. Teď už to nechtějí, zjevně je těší, že budou nějakou dobu za drátky tahat pro změnu zase oni.

Těžko se tedy zbavit dojmu, že to, co se uvádí jako důvody změn v ÚSTR, může sice docela dobře fungovat jako záminka, ale vůbec je to nelegitimuje.

Nejde přitom jen o osud jedné dílčí instituce, ale o to, čemu měla sloužit a co se květnatě označuje jako „vyrovnání s minulostí“. Jeden z členů dnešní rady ústavu, politolog a historik Jan Bureš, v pátečním Právu napsal: „udržovat interpretaci celého období až do roku 1989 jako režimu totalitního … odporuje poznatkům politologie, resp. teorie nedemokratických režimů, která už dávno v mnoha pracích ukázala, že povaha režimu v 70. a 80. letech byla velmi odlišná od let padesátých a že normalizační režim nevykazoval všechny znaky totalitního režimu (masivní přítomnost fyzického teroru, popravy opozice)… To by si ovšem zastánci teze o absolutizaci pojmu “totáč“ museli občas přečíst něco z politologické produkce…!“

S tímto učeným tvrzením mám problém. Prožil jsem ve zmíněném období (1948-89) podstatnou část svého života. Za tu dobu se režim jistě proměňoval, podle toho, zda se zrovna rozkládal (jako v letech 1963-8) nebo upevňoval (jako po roce 1969). Jeho základní vlastností ovšem bylo, že to byl vždy režim hnusný, utlačovatelský a nelidský. Mám mu snad být a tedy taky těm, kteří ho v různých dobách podporovali, často se stejnou horlivostí, s jakou pak podporovali po listopadu 1989 pro změnu zase nové poměry - vděčný za to, že nás už nemučili a nepopravovali, jen vyhazovali ze zaměstnání, ničili naši práci a v případě potřeby některé taky zavírali? Nebo snad dokonce za to, že jsem směl založit rodinu a mít děti? Pan Bureš se mne pokouší přesvědčit, že můj život v letech 1948 – 1989 neodpovídá nejmodernějším vědeckým poznatkům. Považuji to za drzost. Přitom smyslem této „vědeckosti“ je zjevně mimo jiné vytvořit alibi pro ty, kdo se na všech těch hnusných činech podíleli. Jistě, mnozí z nich to dělali z idealismu. To není žádné alibi, a hlavně ohánět se tím není projev žádné účinné lítosti, která je předpokladem nápravy a odpuštění. Nehledě na to, že v konání všech byl vždycky smíchán idealismus se zbabělostí a darebáctvím – jen poměr složek v tom nevábném koktailu byl v různých dobách různý.

V ÚSTR zjevně proběhl proces, kterému se u nás tradičně říká „normalizace“. Je to jen jedna z řady událostí, které následovaly bezprostředně po zvolení Miloše Zemana prezidentem. Prezident zvítězil přesvědčivě v přímé volbě, hlasy získala osoba (nikoli instituce) a znamenají do značné míry bianko šek, také vzhledem k tomu, že prezident je u nás stále z výkonu své funkce neodpovědný a v podstatě až na zcela výjimečné případy neodvolatelný. Už jen to samo otvírá cestu k významné změně ve způsobu vládnutí. Prezident se snaží od počátku své pravomoci oproti zaběhnutým zvyklostem rozšířit (právo diktovat si velvyslance). V inauguračním projevu vyhlásil boj podstatné části médií. Okruh svých neformálních poradců rozšířil o organizace jako jsou Kluby českého pohraničí a Vlastenecký výbor. Zároveň si povolal ředitele BIS a nejvyššího státního zástupce - je to jen shoda okolností? Symbolika? Nebo něco víc? Račte si vybrat. Významní političtí a ústavní činitelé, včetně představitelů tzv. pravice, jsou k tomu všemu v lepším případě lhostejní, v horším to otevřeně či skrytě podporují. Občané, kteří cítí politickou odpovědnost, by se podle toho měli zařídit. A nejen proto, aby o nás někdo jednou nemohl někdo napsat to, co nedlouho po únoru 1948 právem napsal americký velvyslanec v Praze Steinhhardt: „Z amerického hlediska se zdá být opovrženíhodné, že s výjimkou několika studentů ani jediná osoba, od prezidenta republiky po nejposlednějšího občana, neutrousila na obranu svých politických svobod ani slovo.“

Lidové noviny 16. dubna 2013