Třídní boj pravice s levicí

Minulý týden se veřejnosti představila internetová revue Pravý břeh. Nemá ambice být politickou stranou nebo se na nějakou politickou stanu vázat, což je ostatně vidět i na jménech prvních přispěvatelů (mj. pánové Kubera, Fajmon, Vondra). Zajímavější je programové vyhlášení, které časopis uvádí, respektive jeho vstupní, nosná idea: levý břeh pařížské Seiny byl prý odedávna symbolem poválečné intelektuální a politické moci nejen francouzské, ale i evropské levice. Ideje zde zastávané vedly ve východní části Evropy k vládě totalitních režimů, které zničily dvě nejstarší instituce lidstva, trh a soukromé vlastnictví, a posléze i všechny náboženské a občanské svobody.

Nechci se teď hádat o to, zda náhodou náboženství není pro člověka něco staršího a původnějšího než trh a vlastnictví, fascinuje mne, že já skoro svůj celý život prožil v úplně jiné časoprostorové dimenzi. V mé zemi nebyla nastolena žádná „vláda totalitních režimů“. Nýbrž zvláštní souhrou nešťastných historických okolností a indolence jejího obyvatelstva se stala skoro na půl století součástí zaostalé orientální despotické veleříše, která se předtím zmodernizovala tím, že za své státní náboženství přijala upravenou evropskou radikální utopickou ideologii. Tím se podstata říše, symbolizovaná kdysi v hesle „samoděržaví – pravoslaví – národnost“ proměnila, ale ne zase až tak moc. (Veleříše ve své původní podobě nakonec zanikla, ale její nástupnický stát má s touto svou minulostí ještě větší problémy než my).

Odtud jistá dvojznačnost slov „socialismus“, „socialistický“ v našem prostředí. Socialistické hnutí bylo v devatenáctém století legitimní emancipační hnutí „čtvrtého stavu“, a po divokých začátcích (emancipace bývá vždycky divoká) se stalo významnou, konstitutivní součástí západního politického uspořádání, postaveného na demokratických a liberálních principech, v němž spolu zápolí „pravice“ s „levicí“, politická uskupení, upřednostňující osobní iniciativu, s těmi, které zdůrazňují solidaritu. Nic lepšího zatím nebylo vymyšleno. Pojmy „pravice“ a „levice“ mají smysl jen v rámci tohoto uspořádání a podstatnou věcí je demokratický základ, jejž společně sdílejí.

U nás se v minulosti, o niž byla řeč, ovšem uplatnilo pojetí jiné: podle něho je politika neustálý, úporný a taky asi neustále se zostřující boj mezi pravdou a lží, přičemž dobro a zlo je zosobněno v „kapitalismu“ a „socialismu“ (znaménka plus a minus závisejí na politické orientaci známkujícího). Toto pojetí politického zápasu je úplně jiné než to západní, nezná něco jako shoda v určitých principech, loajalita, potřeba konsensu, sdílené přesvědčení, že i nepřítel je bližní a i nepřítele je proto třeba milovat. Politický zápas v tomto pojetí je permanentní studená občanská válka a jeho hybnou silou je nenávist.

V důsledku nešťastného běhu dějin se tak u nás pod pojmem „socialismus“ rozumí dvě docela různé věci, znamená křížení neslučitelného, demokracie a orientálního despotismu. Tak dr. Edvard Beneš a jeho stoupenci (očividně vedeni i falešným politickým pragmatismem) hovořili za války a po válce o potřebě oplodnění „formální“, „buržoazní“ demokracie „socialismem“ (který jim splýval se stalinismem). Pod tímto praporem kráčeli ke katastrofě. V obráceném gardu pak o deset – patnáct let později se čeští „socialisté s lidskou tváří“ snažili naopak oplodnit stalinismus prvky „formální, buržoazní demokracie“ (i v tom byl falešný politický pragmatismus), a to tak dlouho, dokud jim to ruské ústředí brutálním násilím nezatrhlo.

Protože dnešní čeští socialisté mají své kořeny v „obrodném procesu“ šedesátých let, je bohužel občas cítit, že pod „levicovostí“ rozumějí jakýsi kompromis mezi demokracií a bolševismem. Odtud i malá citlivost k úskalím mocenského monopolu, k němuž mají nyní (také a především díky chybám svých politických oponentů) nakročeno.

Tu je třeba ovšem konstatovat, že česká „pravice“ není vůbec o nic lepší. Sdílí tutéž koncepci dějin jako věčného a nesmiřitelného zápasu socialismu s kapitalismem, jen s přehozenými znaménky, a politický monopol by jim vadil jen u oponentů. Politika pojatá z obou stran jako studená občanská válka jednak degeneruje, a jednak, aby vůbec mohla technicky fungovat, musí být provázena řadou dohod a kompromisů, které mají vzhledem k fanatické ideologii přídech něčeho nenáležitého, politických handlů, provozují se kabinetně a nestandardními prostředky („opoziční smlouvy“ apod.). Veřejnost pak má docela pochopitelný dojem, že celé nesmiřitelné střetnutí politického dobra a zla je jen pimprlové divadlo, kterým má být oblbena. A politický systém, který se v průběhu takového zápasu-nezápasu konstituuje, může posledku vypadat tak, že na předscéně spolu nesmiřitelně zápolí potěmkinská pravice s potěmkinskou levicí, kdežto opozici je vykázán prostor pouličních demonstrací, který se pro artikulaci rozumné politiky vůbec nehodí a kde se z nezbytí ve společném řevu realizují extrémní komunisté spolu s liberály a extrémními nacionalisty. Tedy něco podobného tomu, co se dnes uplatňuje v Rusku.

Bylo by zapotřebí se rozpomenout,že v roce 1989 došlo v české společnosti - upřímně řečeno bez našeho velkého přičinění, v tom je možná háček - k zásadnímu obratu: vrátili jsme se – s váháním a chybami, ovšem - k tradiční politice v tom smyslu, jak se provozuje v západním světě stovky let a jak se v naší lepší minulosti provozovala i u nás, opřené o tradiční občanské svobody a tradiční politické struktury. Vrátili jsme se do západního společenství, jak se zhmotňuje v institucích, nad nimiž, jako např. nad Evropskou unií, pohrdavě ohrnujeme nos, aniž bychom zároveň odmítli zlatý déšť různých podpor a dotací. Jen jsme při tom nějak poztráceli elementární hodnoty, kterých je v podobném prostředí při všem kriticismu třeba: především politický realismus, slušnost a loajalitu.

Lidové noviny 8. dubna 2013