ARCHIV

Intelektuálové kontra technokrati

Václav Havel reaguje v páteční Mladé frontě Dnes („Byli jsme zbyteční?“) na Klausův článek k 17. listopadu, o němž jsme psali. Je to debata sice čtenářsky atraktivní (oba autoři se těší velké vážnosti), ale zároveň málo plodná.

Havel se právem ohrazuje proti tónu, jakým Václav Klaus hovoří o intelektuálech. Obávám se, že je to asi tak jediné, v čem s ním lze souhlasit.

Pokud jde o disent a Chartu, nedá se exprezidentovi vyčítat, že by trpěl nějak zvlášť zakrnělým sebevědomím: „to, co vykonala například Charta77, významně ovlivnilo spád věcí, i když možná nepřímo, tedy způsobem, který technokratický posuzovač není schopen exaktně změřit, a tudíž připustit jako myslitelný“. Člověk ovšem nemusí být zrovna „technokratický posuzovač“, aby pocítil jako značně nadnesená slova o tom, že mj. i Charta „měla naprosto zřejmý vliv na změny, které koncem 80. let probíhaly ve všech zemích sovětského bloku a v Sovětském svazu“. Jistěže měla nějaký vliv – všechno má na všechno nějaký vliv. Jde o to, jak hodně a jakým způsobem ovlivnila změny v komunistickém polosvětě a zejména v jeho mocenském centru. To poslední je změřitelné nanejvýš elektronickým mikroskopem.

Havel například tvrdí: „analogické „disidentské“ či opoziční skupiny existovaly ve všech či ve většině komunistických zemích, věděly navzájem o sobě a byly si solidárními partnery.“ Jenomže polský a maďarský disent byly nesrovnatelně silnější a taky nesrovnatelně političtější než Charta, která se od počátku omezila na dialog s mocí o dodržování lidských práv, tedy na „morální dimenzi“. Nechci rovnou tvrdit, že ta slabost byla vinou Charty (to je námět na zvláštní debatu), jen upozornit na to, že pokud Havel neupozorní na tuto stránku „analogičnosti“ disidentských skupin, chlubí se tak trochu cizím peřím.

Taky není úplně přesvědčivé říkat, že nebýt disidentů, „v žádné zemi komunistického bloku by například nebylo zřetelného, známého a důvěryhodného partnera, s nímž by vládnoucí moc mohla jednat“ (přičemž alternativou k jednání bylo prý chaos a krveprolití). V Maďarsku ovšem kromě disentu nakonec existovala legální, nedisidentská opozice, z níž pak vzniklo MDF, v roce 1990 nejsilnější vládní strana. A kromě toho, jde také o povahu toho jednání. Ti, co jednali u nás, selhali: neuvědomili si reálnou sílu svou a sílu protivníka a sérií nenáležitých kompromisů integrovali poražené komunisty do vznikajícího politického systému.

Charta prý „pomáhala k sebereflexi naší společnosti… pomáhala udržovat povědomí o zbytcích občanské hrdosti v nás“, „vytvářela jakýsi mravní, či skromněji občanský horizont, k němuž se bylo možno nakonec, byť třeba nevědomě, vztahovat“ (to zdůrazňování „nepřímého“ a „nevědomého“ v působení Charty na veřejnost už samo o sobě budí podezření). Odvrácená stránka věci je, že vznikla diaspora, izolovaná od okolního světa a sloužící pro „většinovou společnost“ jako odstrašující příklad toho, že se prakticky nedá dělat nic. Ideologie Charty (viz např. Moc bezmocných) ten pocit ještě posilovala, když zdůrazňovala, že právě odchod do ghetta je to pravé. Za těchto okolností byl „občanský horizont“ v podstatě virtuální záležitostí.

Dokumenty Charty prý „ukazovaly jasně demokratickému světu, jak se u nás věci mají, a že není dobré nechat se zmást tím, že všichni volí ve volbách vládnoucí stranu a jeví se navenek jako spokojení občané.“ Není třeba považovat „demokratický svět“ za společenství idiotů. Základní představu o tom, „jak se věci mají“ měli i bez Charty. Jde tedy o to, říci konkrétně, v čem a jak obohatily dokumenty Charty představy demokratického světa o světě komunistickém.

A konečně: „Nevzpomínám si“, píše Havel, „že by někdy nějaký chartista vytýkal většinové společnosti, že se v té či oné míře přizpůsobuje poměrům a pokouší se bez velkého utrpení přežít“. Prý to chartistům „podsouvají ti, kteří sami v sobě skrývají výčitku svědomí, že mohli dělat víc, a tímto agresivním způsobem se obhajují sami před sebou.“ To jednak není pravda: např. nestydatá teorie o „nepsané smlouvě“, kterou uzavřelo obyvatelstvo s „mocí“ v době normalizace byla a je mezi českými disidenty zcela běžná (odkazuji např. na článek Václava Žáka, představitele prvního polistopadového politického establishmentu, v Rudém právu 7. 9. 1993, takových příkladů by se ovšem při bližším ohledání našlo daleko víc). Navíc Havlovými formulacemi prosvítá výčitka, kterou sám popírá: na jedné straně „solidární svět lidí, kteří se rozhodli nazývat věci pravými jmény bez ohledu na často tvrdé následky“, na druhé „většinová společnost“, ti, co chodili k volbám a navenek vypadali jako spokojení občané (ke spasení stačilo tak málo: nejít k volbám!), přizpůsobili se poměrům a snažili se bez velkého utrpení přežít, z čehož dnes mají mindráky. Havel jim to velkoryse nevyčítá, pokud si o to sami neřeknou. Pak mj. píše polemiky s technokraty, kteří sami v sobě skrývají výčitku svědomí a obhajují se (dodejme, že marně) sami před sebou.

Shrnuto a podtrženo: ve vztahu Charty, disentu a české společnosti je spousta nezodpovězených otázek a otevřených problémů. V současné době se bohužel staly předmětem neplodného prestižního sporu mezi Klausem, Havlem a jejich družinami. Na věcné zhodnocení čekáme. Zůstane asi na těch, kteří nebyli ani na jedné, ani na druhé straně barikády, dělící "normalizovanou společnost“, prostě proto, že tenkrát ještě nebyli na světě.

21. listopadu 2003