Ústavní žaloba na Klause: ostuda ano, mimořádná ne

Ústavní soud ve čtvrtek rozhodl, že se řízení proti exprezidentovi Klausovi ve věci velezrady z procesních důvodů zastavuje. Obsahem senátní žaloby se ÚS odmítl zabývat.

Toto rozhodnutí Ústavního soudu je nepochybně správné.

Před závorku je třeba vytknout skutečnost, že Václav Klaus dával najevo dosti často a v nepřehlédnutelných věcech jisté pohrdání Ústavou, zákony a soudními rozhodnutími. Také veřejně a dosti otevřeně problematizoval legitimitu „nikým nevolené“ soudcokracie. To vše patrně u vědomí toho, že prezident republiky je u nás jen velmi těžko ze zákona postižitelný a odvolatelný. Nyní, poté, co je prezident volen přímo, se situace ještě zkomplikovala. Přitom v zásadě by mělo platit, že míra odpovědnosti nejvyšších politických činitelů před zákonem by měla být stejná, není nejmenší důvod, proč by měl mít prezident nějaké extrabuřty.

Víceméně na okraj rozhodnutí se v Usnesení ústavního soudu č. 17/13 z 27. března praví: „Je úkolem samotného ústavodárce, aby znění ústavních norem formuloval natolik určitě a zřetelně, aby byly srozumitelné všem adresátům, jimiž jsou nejen orgány veřejné moci, ale koneckonců všichni občané. Lze postulovat obecný požadavek, aby interpretace ústavních předpisů nevyvolávala pokud možno žádné pochybnosti. Senát Parlamentu České republiky může k realizaci tohoto postulátu sám přispět v rámci svých kompetencí.“ To je nepochybně na místě, absurdnost ústavní stížnosti spočívá v tom, že se legislativa (a exekutiva to občas dělává taky) snaží přesunout váhu rozhodování tam, kde sama selhala a selhává, na jiný orgán s nezpochybnitelnou autoritou. Dělá to naprosto bezohledně a bez zřetele na to, že tím vlastně autoritu toho orgánu podrývá. V případě Ústavního soudu pak představitelé výkonné a zákonodárné moci vedou pokrytecké a nestydaté řeči o „třetí komoře parlamentu“, přičemž sami se ze všech sil snaží, aby tak Ústavní soud skutečně fungoval, jen představy v konkrétech mají různé, podle toho, zda patří k vládní koalici nebo k opozici. To ale není zdaleka všechno. Stejné, nebo možná ještě nebezpečnější je využívat v podstatě k politickým cílům „orgánů činných v trestním řízení“, zejména v rámci „nelítostného boje proti korupci“. V civilizované společnosti musí být hranice mezi politikou, soudnictvím a nutnou represí velmi pečlivě ošetřena. Ti, kteří se ji z politických motivů snaží tu a tam probourat, projevují stejnou obezřetnost jako chytráci, probourávající díru do hráze přehrady, aby hnali vodu na své mlýnky. Nakonec se jednou hráz protrhne a smete i je. To platí v případě prezidentské žaloby pro stěžovatele.

Představitelé vládní koalice mluví v souvislosti se senátní žalobou o tom, že stěžovatelé „zásadním, případně neuvěřitelným způsobem poškodili ČR v zahraničí“ a udělali naší zemi ostudu (premiér Nečas, ministr Kalousek). Bylo by dobré, kdyby trochu ubrali na razanci. Pokud jde o dělání ostudy ve světě, pokračují jen v tom, co deset let docela spontánně a nikoli neúspěšně provozoval minulý prezident. Je třeba taky vidět, že se tím ČR nijak nevymyká z toho, co se děje jinde v postkomunistickém světě, do něhož pořád ještě patříme, v zemích zásadně srovnatelných s námi, nenamlouvejme si prosím něco jiného – v mírnější formě v Polsku a v Maďarsku, ve srovnatelné v Rumunsku, v poněkud divočejší např. v Gruzii.

Pokud bychom chtěli být lepší, bylo by zapotřebí upravovat naši demokracii krok po kroku v docela konkrétních věcech: např. zrovna ve vymezení pravomocí a postižitelnosti prezidenta, což je nyní, po nástupu Miloše Zemana, mimořádně aktuální. Vzhledem k tomu, že ČSSD (z níž se rekrutovali hlavní stěžovatelé) bude mít dřív nebo později (s komunistickou podporou, ovšem) dostatečnou většinu v zákonodárných sborech, aby potřebné úpravy prosadila, musíme jí všichni moc a moc držet palce.

reflex.cz 28. března 2013