Uklidnění a stabilizace

Prezident Zeman upevňuje svou pozici. Významným signálem bylo jeho vystoupení na víkendovém sjezdu ČSSD a především to, jak je delegáti přijali. Tvůrce úspěchu strany udělil svým někdejším spolustraníkům jakési symbolické rozhřešení za to, že jej kdysi stranická věrchuška potopila v prezidentské volbě. Přátelé přijali odpustek frenetickým potleskem a údajně se slzami v očích. Na oltář smíření pak coby „hříšného kozla“ (z německého Sündenbock, zdá se mi to být výstižnější než sentimentální „obětní beránek“) obětovali jeho protikandidáta ve volební kampani Jiřího Dienstbiera. Perspektiva, že ČSSD v případné spolupráci se SPOZ a komunisty dřív nebo později ovládne i Poslaneckou sněmovnu (v Senátu má už vlastně ústavní většinu) a bude přitom mít na své straně i prezidenta, je velmi lákavá. Navíc spory uvnitř strany ohledně Zemana se zdají být spíš osobní povahy, než že by šlo o významné ideové či programové rozdíly.

Že ta vidina sociální demokraty, a nejen je, přitahuje, je pochopitelné: po šestnácti letech vratkého vládnutí, mocenských patů, opozičních smluv, úřednických vlád tu bude konečně politická stabilita. Pokud se letos podaří ve spolupráci Zemana se Senátem přeobsadit značnou část Ústavního soudu (čelní představitelé ČSSD už hovořili o tom, že „pravicoví“ soudci mají být vystřídáni „levicovými“), nedá se už nejspíš do budoucna předpokládat, že by ÚS sloužil opozici za poslední odvolací instanci vůči vládě (tahle funkce byla dost nadužívána); bohužel je však taky otázka, zda dokáže účinně bránit sporné petrifikaci politických poměrů (jako byl v době opoziční smlouvy pokus o faktický přepis způsobu volby do PS). Problém je, že se tak c Jiří Hanák hovoří v sobotním Právu o tom, že „pravici“ čeká nejspíš „nejméně osmiletý pochod pouští“, a má nejspíš pravdu, až na jedno: čeká to opravdu jen „pravici“? Ostatně, stejný osud by čekal ČSSD, kdyby se podobného monopolu dopracovala ODS nebo nynější středopravá koalice. Monopol se s demokracií příliš nerýmuje, a je jedno, že se k němu dopracujeme demokratickými prostředky.

Jiným významným signálem byl prezidentův inaugurační projev. Bylo to programové vystoupení: prezident vytyčil „základní cíle“, které spojuje s výkonem prezidentské funkce. Jedním je „boj proti ostrůvkům negativní deviace“. Jedním z nejnebezpečnějších ostrovů je vedle kmotrovských mafií a neonacistických bojůvek „podstatná část českých médií“, jíž prezident klade za vinu „vymývání mozků, mediální masáž a manipulaci veřejným míněním“. Tento paušální útok je dobře cílený. Když v roce 1968 nové stranické vedení v boji se svrženým Antonínem Novotným prakticky zrušilo cenzuru (počítalo, že média bude mít na své straně), znamenalo to takovou proměnu despotického režimu, že za účelem „normalizace“ musely zasáhnout (cizí) tanky. Přílišná volnost médií je zábranou při prosazování mocenského monopolu, stabilizace v tomto smyslu jde s ukázněním médií ruku v ruce.

Rozlézající se mocenský monopol se rýmuje nejen s bojem proti „mediokracii“ (pěkný výraz Zemanova předchůdce v úřadě, nový prezident má na co navazovat), za výraznou překážku v jeho rozvoji je nutné považovat i „soudcokracii“ (tentýž zdroj), tj. fungující a nezávislou sodní moc. Prezidentské jmenovací pravomoci, pokud hlava státu pracuje ve shodě s legislativou a exekutivou, mohou dokázat v jejím usměrňování pravé divy. Přitom funkční a nezávislá soudní moc je korunou demokracie, protože spravedlnost je víc než vůle lidu a má před ní přednost: i lid se může mýlit a čas od času se mýlí, obvykle prostřednictvím svých zvolených představitelů.

Nechci nikoho obviňovat z cíleného a záměrného bourání demokracie. Taky by bylo absurdní vinit opozici, že je příliš úspěšná. A důvody „boje“ jsou jistě pochopitelné a musí být snem každého politika: jednodušší vládnutí. Jenže jednodušší jen velmi málokdy znamená efektivnější a spravedlivější. Chci vlastně jen upozornit na to, že bezděčnou souhrou prezidenta, koalice, opozice i veřejnosti se náš politický systém v dohledné době možná nepozorovaně, ale dost podstatně promění a že je realistické s tím počítat.

Bohužel se ukazuje, že současné demokratické politické strany, i ty největší, ODS, ČSSD, TOP09, nejsou schopné uvážit důsledky takové proměny. Jejich čelní politici ani nebyli ani schopni se např. k prezidentově výzvě bojovat proti „podstatné části médií“ jednoznačně vyjádřit. Kdyby byli aspoň řekli „ano, jdeme do toho“! Lidé by měli jasno. Přitom nežádoucí změny politického systému jsou zcela mimo politický zápas mezi „pravicí“ a „levicí“ a na to, že se jim má v rámci zákonných možností bránit a jak, by se lidé zprava i zleva měli umět shodnout. Politický zápas mezi pravicí a levicí má smysl jen v nedeformovaném demokratickém prostředí. Uvažovat o vzniku nějaké nové politické strany je dnes naprosto nereálné a utopické. Takže slušný člověk jistě v konkrétních věcech podpoří tu nebo onu stávající českou demokratickou stranu, pokud však jde o nadcházející léta „pochodu pouští“ (vracím se k citátu z Jiřího Hanáka), je třeba brát za východisko spíš to, co kdysi napsal T. G. Masaryk: „Nečekám spásy od žádné strany; ale budeme nepřemožitelni, jestliže ve všech stranách a třídách bude větší počet mužů opravdových a myslících, kteří beze všeho umlouvání a viditelného spojování, každý v kruhu svém, pracovat budou za stejným cílem. Jako viditelná církev žije církví neviditelnou, tak i my jako národ budeme žít bezpečně, jestliže nás značný počet spojeni budeme tím tichým souhlasem, jenž vzniká ze správného posouzení našeho postavení světového a ze správného vysouzení toho, co a jak kde kdo máme pracovat. Pokud se nerozšíří tato neviditelná strana lidí opravdových a myslících, kteří se nebojí, když toho potřeba, pravdě dát svědectví i veřejně, všecka viditelná organizace nám nepostačí.“

Lidové noviny 19. března 2013