ARCHIV

Pocta J F K

Před třiceti pěti lety zahynul rukou psychopata vyškoleného mj. v Moskvě a Havaně pětatřicátý prezident Spojených států amerických, John Fitzgerald Kennedy.

Jak se už stalo zvykem, dá výročí opět příležitost nejapným úvahám o tom, kolik lidí v Dallasu střílelo, kdo napsal Profily odvahy, kolik měl prezident milenek a zda a jakým způsobem zavraždil Marilyn Monroe.

Následující řádky nechtějí být odborným zhodnocením. Jde jen o osobní vyznání.

Přenesme se do pustiny ruské kolonie na přelomu padesátých a šedesátých let. Pochybné ohníčky jakési svobody z šestapadesátého jsou už dávno uhašeny. Mladý člověk má před sebou depresívní výhled do budoucnosti. Nikde ani světýlko. Nenápaditá americká politika zadržování vyvrcholila obrovskou ostudou se sestřeleným špionážním letounem. V Kremlu sedí agresívní plešatý tlučhuba, kterému se jako na vztek všechno daří. Nejspíš získá kontrolu nejen nad západním Berlínem, ale za nějakou dobu i nad celým světem; nakonec snad dobude i Mars a osází ho kukuřicí.

Do této beznadějné situace vpadla série překvapení. Volby 1960 vyhrál v USA kandidát, s nímž se příliš nepočítalo. Svým zevnějškem se dosti odlišoval od goril, co na nás každého sedmého listopadu tupě mžouraly se střechy Leninova mausolea. To samozřejmě není podstatné. Jenže nový prezident začal dělat otevřenou a ofenzívní politiku, s ideovým zázemím, které konečně bylo schopno střetu s prolhanou marxistickou utopií. Dokázal pohnout se složitou otázkou práv barevného obyvatelstva své země. Zkusil novou cestu v hospodářské politice. A nakonec - poučil se na prvních mezinárodně politických neúspěších a v kubánské krizi 1962 uštědřil kremelskému vyděrači po dlouhé době vůbec první, a zároveň nebývale potupnou porážku. Porážku, kterou Nikita Chruščov politicky nepřežil.

Tisíc dnů Johna Kennedyho byla Midway studené války. To, co se dostalo do pohybu, prošlo různými oklikami, ale nikdo to už nezastavil. Daňová reforma se osvědčila za Kennedyho nástupce Johnsona. Propagandisticky i věcně důležitý program dobývání kosmu vyvrcholil za pár let likvidací ruského náskoku. Žádný Chruščovův nástupce si už nikdy netroufl provokovat Spojené státy čelně - volili jen zbabělou okliku přes země třetího světa. A po dvaceti letech už nebylo zapotřebí ani přílišné invence, ani velké politické obratnosti: přišel Ronald Reagan, silný Škrhola s velkým klackem, a utloukl sovětskou imperiální příšeru k smrti. Chatrná stavba rudého carství se zhroutila a pohřbila pod sebou jediného sovětského politika, o němž je možno hovořit s jistou úctou. Tak lidé, kteří zasili, většinou nesklízejí plody svého snažení, a slepá pomsta dějin dopadá často na ty, kteří si ji nezasloužili.

V Profilech odvahy (nejhezčí knížce o politice, jakou jsem kdy četl) Kennedy píše: „Skutečná demokracie, živá, vzmáhající se a inspirující, věří v lid, věří, že lid nejen jednoduše zvolí takové muže, kteří budou obratně a věrně zastávat jeho názory, ale rovněž že zvolí takové muže, kteří se budou řídit svědomitým úsudkem, věří, že lid nezavrhne ty, jejichž oddanost k zásadám je vede k nepopulárnímu postupu, ale že odmění odvahu, bude respektovat čest a nakonec uzná, co je správné.“

Demokracie je tedy věc víry. Uplyne ještě mnoho vody ve Vltavě, než naše veřejnost a naši politici budou schopni dostát tomuto pojetí. Ale to není důležité. Důležité je, že to bylo vysloveno a že o tom víme.

Lidové noviny 21. 11. 1998