ARCHIV

Na brambory do Nizozemí

Většina poslanců nizozemského parlamentu zřejmě podpoří návrh usnesení vyzývající vládu, aby zrušila slib z roku 2001, že přechodné období týkající se pohybu pracovních sil neuplatní. Občané Česka by tak nemohli v této zemi pracovat, jakkoli Nizozemí slibovalo otevřené dveře pro potenciální zájemce již od května 2004.

Haag byl přitom prvním hlavním městem EU, odkud zaznělo rozhodnutí ignorovat omezení, které prosadily Německo a Rakousko a jež může trvat až sedm let. Poslanci však do Čech zaslali uklidňující signál „ je třeba nebránit příchodu sezonních dělníků, například na sklizeň květin nebo zeleniny“, pravil poslanec za VVD Arno Visser. Integrační výbor českého parlamentu je znepokojen, velvyslanec Kubernát si stěžuje na emotivní atmosféru v parlamentu země tulipánů.

Údiv samozřejmě není na místě. Evropa prochází kompletní krizí, z níž je ta hospodářská součást nejviditelnější. I liberálností proslulí Holanďané musejí začít počítat, hlídat vlastní pracovní trh, brát v úvahu různé bezpečnostní souvislosti „otevřených dveří“. Upřímně: jsou-li černé české duše viditelným problémem v kolosu za oceánem, má se Nizozemí čeho bát. Soustředěný nájezd levných občanů střední Evropy by byl neveselou realitou.

K tomu přistupuje evropská kulturní realita. Neexistuje žádné „evropské vědomí“, „evropská solidarita“ a „společné hodnoty“, o kterých nás ujišťují různí sociální inženýři z Prahy i Bruselu. Žádné „Spojené státy evropské“ vzniknout ani nemohou. Jedinou vzdáleně společnou hodnotou je na kontinentě křesťanství, které však triumfující sekularisté vypískali z návrhu ústavy. Jestliže je tedy v Evropě stejně cenný například islám, může být stejnou integrační cenností scientologie nebo třeba fotbal. Závěr je jasný: ve společenství, ve kterém má jakákoli idea stejnou hodnotu jako cokoli jiného, nemá ve skutečnosti hodnotu nic. Kde nemá hodnotu nic se nelze ničeho dovolávat. Holandské „sobectví“ je tedy plně legitimní a bude v různě ředěných formách následováno dalšími státy.

Je legrační jak různé „integrační orgány“ správy českého státu předstírají údiv. Vlastně to není legrační, je to hnusné. Všichni tito cyničtí manipulátoři pochopitelně vědí, že „evropská realita“ bude vzhledem k převládajícím trendům ponorem do šera. Jenže kdo by nedržel hubu: všichni „integrační pracovníci“ se brzy přesunou do Bruselu, kde budou po zbytek pozemské existence pobírat královský důchod za nejasnou činnost.

My ostatní se tady budeme muset porovnat s tím, co zůstalo. Není toho mnoho. Určitá naděje však zůstává. V sezóně bude možné vyrazit za bohatstvím do Holandska. Na sklizeň květáku a brambor.

Zdeněk Švácha