Poznámky k politické situaci

I.

Vítězství Miloše Zemana znamená významný posun ve vývoji polistopadové české politiky.

Zeman přesvědčivě zvítězil v přímé prezidentské volbě. To mu dává osobní mandát, velmi silný nezávisle na tom, jak jsou v ústavě vymezeny prezidentské pravomoci. Takový mandát lze velmi snadno zneužít.

Zeman je bývalý předseda a fakticky demiurg polistopadové ČSSD. Má k dispozici funkční servisní organizaci (SPOZ) a vlivné stoupence ve vedení ČSSD. A má taky dobré vztahy s vedením KSČM.

Už v minulosti vykázal jisté autokratické sklony, ve volební kampani nebyl, mírně řečeno, příliš vybíravý v prostředcích. Jeho vazby na „levici“ je třeba chápat v rámci toho, co se dnes u nás velmi často pod „levicí“ rozumí, tj. jakýsi historický kompromis mezi přítomností a minulostí, mezi demokracií a bolševismem. A k Zemanovým specifikům je třeba připočíst i vstřícnost, kterou už v minulosti projevoval ve vztahu k Rusku.

Jak vypadá rozvržení sil v našich zákonodárných sborech? V Senátu má už dnes ČSSD spolu s komunisty a několika přidruženými senátory (např. za SPOZ) ústavní většinu. Po příštích volbách do PS, ať už budou řádné či předčasné, získá nejspíš toto neformální uskupení většinu (nejspíš taky ústavní) i v Poslanecké sněmovně.

Pokud by se prezident shodl s většinou v Senátu, mohou navíc společně už tento rok podstatně ovlivnit složení Ústavního soudu. Přitom z ČSSD už zazněly hlasy, že je třeba do ÚS nanominovat „levicové soudce“.

Když se podobného postavení dopracuje jakékoli politické uskupení (bez ohledu na to, zda si říká „levicové“ nebo „pravicové“, zůstane politický systém sice i nadále formálně demokratickým, ale přestane fungovat jistá elementární vyváženost mezi účastníky politického dialogu, fakticky se tedy prosadí mocenský monopol a autoritativní způsob vládnutí. Nový systém, přitom bude poměrně stabilní, dosáhnout zvratu nebude úplně snadné. Platilo by tio samozřejmě i pro případ, že by se uskupení, které se dopracuje faktického mocenského monopolu, definovalo jako „pravicové“ nebo „středové“. U nás je teď ovšem třeba navíc připočíst to, že se na vládě přímo či nepřímo podílet poststalinská KSČM a přímo osobnost Miloše Zemana.

Konečnou stanicí takového politického vývoje může docela dobře být ruský typ uspořádání společnosti s autoritativním politikem v čele silné exekutivy, s potěmkinskými parlamentními politickými stranami, roztříštěnou a nevýznamnou mimoparlamentní opozicí, která sice dovede čas od času uspořádat nějakou poměrně mohutnou demonstraci, je však neschopná každodenní soustavné politické práce, uspořádání s omezenou svobodou pro média a justicí závislou na exekutivě.

Jistě, jak brzy a zda vůbec do konečné stanice dorazíme, bude záviset na tom, zda společnost dokáže takovému vývoji nějak vzdorovat. K tomu, aby se podobnému vývoji dalo vůbec dokonale bránit, je ovšem nutné nejprve hrozbu přesně pojmenovat.

II.

Pro současnou českou společnost je už pár let příznačná prohlubující se nespokojenost s politickou situací: podle průzkumu CVVM z ledna t.r. je spokojených pouze 7%, nespokojených 79% (zbytek se nevyjádřil). Vládě důvěřuje 13%, Poslanecké sněmovně jako nejdůležitějšímu zákonodárnému orgánu dokonce jen 10%. A nespokojenost se přenáší na celý polistopadový režim. Na otázku „Když vezmete všechno dohromady a srovnáte minulý a současný režim, řekl/a byste, že současný režim je lepší, stejný nebo horší než ten předcházející, tj. před listopadem 1989?“ uvedlo podle agentury STEM (rovněž v lednu t.r.) 18% respondentů, že ten nynější je o hodně lepší. Podle 28% je o trochu lepší , podle 22% jsou oba stejné. 18% lidí považuje předlistopadový režim za o něco, dalších 18% lidí za o hodně lepší než ten nynější. Kladných hodnocení pro nynější režim je tedy jen 46%, zatímco 54% lidí by nemělo problém, kdyby se tak říkajíc posunul do minulosti.

Českou společnost zachvátila vlna masové hysterie. Heslem je „boj proti korupci“. Jistě, korupce je velký problém a je třeba s ní bojovat, podobně jako s násilnou kriminalitou nebo pedofilií. Pořád, vytrvale a s vědomím, že je to bitva nikdy nekončící a výsledky mohou být jen relativní. Masová hysterie, v níž se všechny problémy slijí v jeden bojový slogan, ohrožuje podstatu demokratického uspořádání společnosti, znemožňuje střízlivé a kritické posouzení problémů a dá se snadno zneužít k nekalým politickým cílům. Projevuje se pouličními kravály a protivládními demonstracemi, živenými z pozadí politickou opozicí, podivnými radikálními iniciativami typu Holešovské výzvy. Politicky se prosadily osobnosti jako Tomio Okamury, hrdiny dne jsou tykadlový Roman Smetana a kuličkový atentátník Vondrouš. Ušlechtilé zanícení výstředního filantropického miliardáře, který dokáže zaplnit pražskou Lucernu rozvášněnými lidmi, se pak může snadno, aniž by to on sám zamýšlel, zvrhnout ve vražedné jakobínské běsnění a vytváří prostor pro cynické politické manipulátory.

Politická hysterie dnešní doby není nic nového. Projevuje se jí morální rozvrat společnosti, v níž se člověk, občan, vůči rozlícenému davu nemůže cítit bezpečný. V české společnosti od listopadu 1989 postupně a kontinuálně roste hladina nenávisti, protože pořádně nefunguje politika, jejíž úlohou je smiřování konfliktů a vyrovnávání napětí ve společnosti.

Nespokojenost veřejnosti je přitom docela pochopitelná. Polistopadová demokracie sice spočívá na jakési vyváženosti a mocenské rovnováze, ta ale v minulosti plynula z trvalého politického patu, z faktického stavu bezvládí, v němž bylo nemožné vytvářet plnohodnotné a akceschopné vlády. První polistopadová léta proběhla ve znamení politických uskupení usilujících tím či oním způsobem o mocenský monopol (Občanské fórum s heslem „strany jsou pro straníky, OF je pro všechny“, ale v jistém slova smyslu i ODS). Od roku 1996 však u nás neexistovala vláda s jasnou a přesně definovanou parlamentní většinou. Vládní většina byla buď nejmenší možná, nebo se jí dosahovalo pomocí různých přeběhlíků. Jindy vládnout umožnila nestandardní řešení (opoziční smlouva) nebo nezbylo než ustavit dočasné quasiúřednické vlády. V roce 2010 se sice zdálo, že vládní strany mají ve sněmovně jasnou většinu, během pouhého půl roku se ovšem ukázalo, že to byla pouhá fata morgana. V takovém stavu politické beztíže není ovšem možné žít do nekonečna, jednou logicky přijde tvrdý pád.

(pokračování)

Události 3. března 2013