ARCHIV

Chvála národních států

Martin Komárek podává v Mladé frontě dnes (Zánik národních států, 20. 12. t.r.) démonický obraz evropského nacionalismu, ideologii přitažlivou ve své čiré jednoduchosti. Jde o jakési osudové vykolejení, které zachvátilo Evropu na konci osmnáctého století: šílená romanticko-destruktivní síla, vášeň silnější než víra v Boha. Nejprve hnala tisíce v čamarách na barikády, pak miliony proti sobě na bodáky, nakonec vynalezla cyklon B. Poslední orgie slavila v jugoslávském konfliktu. Teď jí na štěstí zvoní hrana: kodaňský summit ji nahradil vizí evropské říše, v níž nebude místo pro národnostní běsnění.

Rozhlédněme se kolem sebe a trochu do minulosti: toto pojetí by snad obstálo v české perspektivě, tehdy, kdyby vzorem pro běsnění v čamarách se stalo směšné svatodušní povstání z roku 1848 a nepovedený pokus o repete z následujícího roku. Můžeme však ohrnovat nos nad tím, co hnalo na barikády Poláky v roce 1830 a 1863 ve vzpouře proti ruské despocii? A tím, co hnalo Maďary v roce 1848-9 ve vzpouře proti habsburské despocii? Je možno klást rovnítko mezi Poláky a Maďary, bojujícími za svobodu, a ruskými a rakouskými utlačovateli? mezi Kossuthem a Bemem na jedné straně, Windischgrätzem, Paskevičem, Haynauem a jak se ta svoloč jmenovala, na straně druhé? Čamary zde, čamary tam?

Ostatně, nekřivděme ani sami sobě: naši předkové byli usedlejší povahy, útlak, kterému byli vystaveni, o něco menší, stejně snad jako jejich početnost a odhodlanost. Nacionalismus je nehnal na barikády, ale inspiroval je k usilovné, vytrvalé a cílevědomé práci, nerevoluční technice, které se naučili od svých německých nepřátel na zachovali si ji až do té doby, co jí ji v druhé polovině minulého století důkladně odnaučili jejich ruští bratři. Zde i tam úsilí a zaujetí: boj, krev, a nebo práce, pot a slzy. Lidé, kteří se cítili být navzájem blízkými (mluvili společným jazykem a měli společné vzpomínky na lepší minulost) se snažili vybudovat instituce, na jejichž základě by si mohli spravovat vlastní věci. Uspořádání, které by jim bylo bližší než ruské, pruské či habsburské impérium. Uspořádání, jehož posledním smyslem by bylo jim sloužit. Uspořádání, které by sice neměli zbožňovat, ale které by plným právem mohli mít rádi, protože rádi můžeme mít jen to, co je pro nás užitečné.

Cesta národních společenství střední Evropy za emancipací byla křivolaká a nechyběly regrese. Provázely ji křeče, frustrace, výbuchy nevraživosti k sousedům, vzájemné křivdy. Zaslouží si kritiku. Ale ta kritika by měla být věcná a spravedlivá. Habsburská nostalgie, módní v prvních letech po převratu, je směšná a zavádějící. Národní státy jsou v Evropě od osvícenství stavebními kameny moderní společnosti, v níž mají stejná práva páni jako kmáni a v níž je místo pro každého, kdo o to stojí. Moderní Evropa spočívá na právu sebeurčení pro národní společenství, která ji obývají. To, jak se dodnes realizovala, je jistě nedokonalé jako každé lidské dílo, ale nic lepšího neznáme. Proto taky, když se evropský Západ (pro nějž je národní stát něco tak samozřejmého, že ho ani nevnímá a předpokládá, že všechny státy jsou národní), USA (které mají v této věci docela zvláštní zkušenost) a Německo (které dodnes nezvládlo frustraci ze své minulosti, jejímž problémem nebyl národ, ale jeho zrůdně deformované pojetí) pokusily uspořádat Balkán nikoli na principu národních společenství, ale de facto na zvetšelém dědictví Osmanské říše, nedopadlo to dobře.

Při vší úctě k evropské integraci: jejími stavebními kameny jsou a budou národní státy a budoucí sjednocená Evropa bude společenstvím národních států. Každé jiné uspořádání je, řečeno s Masarykem, „rozvášněná logika nešetřící dějin“ a ústí do katastrofy: viz ten Balkán.

22. prosince 2002