Realismus bez zbytečných iluzí

Výsledek prezidentské volby jistě není žádná katastrofa, nenastal konec světa. Je to však významná změna, která ovlivní život každého z nás na léta dopředu. Nemá smysl se strašit nebo utěšovat. Jde o to, popsat, co se vlastně stalo, jaká jsou nebezpečí, jimž bude třeba čelit, a odhadnout, do jaké míry jsou na to stávající politické subjekty v ČR připraveny. Jen odtud lze dojít k tomu, co se do budoucna má a musí dělat.

To, co Českou republiku do budoucna ohrožuje, je nadměrná koncentrace moci, která je schopna ohrozit rovnováhu ústavních institucí a státních mocí, nezbytnou pro svobodnou společnost. Výrazné tendence k monopolu moci tu byly od převratu v roce 1989 – např. v koncepci Občanského fóra, v ODS, v Opoziční smlouvě, přesto se podařilo vytvořit a udržet režim demokratický, jejž je třeba bránit. Zároveň však od roku 1996 žijeme v situaci stálého politického patu, který svazoval ruce všem vládám bez rozdílu.

Prezident byl zvolen s podporou silného neformálního uskupení ČSSD – KSČM (nepíšu „levice“, jistá část „levice“ hlasovala zjevně proti Zemanovi). Toto uskupení má ústavní většinu v Senátu a může nyní navíc počítat s podporou prezidenta. Prezident spolu se Senátem může do budoucna výrazně ovlivnit složení Ústavního soudu, základní záruky naší demokracie. (Předseda poslaneckého klubu ČSSD JUDr. Tejc prohlásil zcela veřejně, že nyní mají v ÚS převahu „pravicoví soudcové“ a tento stav je třeba změnit, chápe tedy ÚS jako politický nástroj).

V příštích volbách (mohou být předčasné) získá pravděpodobně uskupení ČSSD – KSČM – Zemanovci většinu i v PS. Pokud bude ústavní, otevře se prostor pro změny v základních ústavních zákonech. Režim by formálně zůstal demokratickým, byl by zcela legitimní (vznikl ve svobodných volbách), ale fakticky by demokratickým být přestal – ne snad proto, že by třeba většina politiků a voličů ČSSD o to cíleně usilovala, ale protože by sloužil jen jako nástroj pro uplatnění monopolu moci.

Stranou nechávám problém svobodných médií, pilíře demokracie. Jen upozorňuji, že jsou závislé na zákonných úpravách svobody, a to nejen projevu.

Tento obraz je jistě přeexponovaný: jeho uskutečnění je otázkou měsíců a let, a v jaké míře se uskuteční či neuskuteční, bude záležet na schopnosti české společnosti takovému politickému vývoji čelit. Jakou rezistenci lze očekávat od našich hlavních politických organizací?

Především je tu jakési neformální hnutí za zvolení Karla Schwarzenberga v prezidentské volbě. Schwarzenberg díky němu získal slušnou podporu. Je to pestré uskupení vzniklé ad hoc. Podařilo se shromáždit hodně lidí, zvlášť těch mladých, kteří mají upřímnou starost o osud demokracie v ČR. To je nepochybně pozitivní. Jenže – na uskupení se silně podílejí ti, kdo v počátečních letech naší demokracie patřili k táboru sdruženému kolem Václava Havla, a v tomto okruhu se nikdy nezrodila žádná aspoň trochu stabilní politická organizace. Jejich minulé aktivity („Děkujeme, odejděte“, „Impuls 99“, „Dřevíčská výzva“ ad.) byla krátkodechá politická gesta, strany vázáné na tento okruh (ODA, Unie Svobody) vzaly rychle za své. Zdá se, že jediné, co jsou schopni vyprodukovat, jsou karnevalové průvody, vhodné pro předvolební akce – jenže to, jak se ukázalo, nestačí ani pro volby. Politická práce jim moc nejde. Opírali se o dvě společenské skupiny, o herce, baviče, zpěváky a vůbec celebrity a o vysokoškolské studenty. To je podpora atraktivní, ale málo spolehlivá vzhledem k velké sociální zranitelnosti a politické labilitě jedněch i druhých. Nejsou to stoupenci do nepohody. Mezi politickými organizacemi se mohou nyní opřít jen o TOP09, slabou politickou stranu, která okázale soutěží s ODS o palmu autentické pravicovosti (vynikl v tom zejména Miroslav Kalousek a připomíná to soupeření dvou osmiletých chlapců o to, kdo má většího pinďoura – nejde přece, a zvlášť teď nejde o to, kdo je větší pravičák, ale kdo je větší demokrat). Na to, že hnutí Schwarzenbergových stoupenců na delší dobu přežije prezidentskou volbu, se nedá vůbec spoléhat.

Páteř našeho systému politických stran tvořily dosud ODS a ČSSD. ODS se kdysi podílela na konsolidaci polistopadové demokracie. Později se jí nepodařilo postavit vůbec nic proti ideologii svého zakladatele, která postupně degenerovala ve směs doktrinářského ekonomického liberalismu a národně socialistického šovinismu. Pokusy o emancipaci byly neseny směšným heslem „klausismus bez Klause“. Teď je veřejná podpora strany v troskách a potupná porážka v prezidentských volbách vytváří prostor k návratu otce zakladatele, který nově zvoleného prezidenta velmi podporoval.

ČSSD sice verbálně navazuje na úctyhodné tradice, ve skutečnosti vznikla po listopadu 1989 jako strana lidí zklamaných popřevratovým vývojem, a hlavně těch, na něž se po převratu nedostalo. Uplatnili se v ní lidé z nízkých pater předlistopadové nomenklatury. Jejich ideologie vypadá občas jako kompromis mezi demokracií a bolševismem a faktickým zakladatelem strany v této podobě je Miloš Zeman. Pokus Vladimíra Špidly o emancipaci od Zemana skončil v písku. Před prezidentskou volbou vlezli předáci strany v čele s předsedou bez velkého odporu Zemanovi na lopatu.

Schopnost všech těchto uskupení bránit posílení mocenského monopolu je velmi omezená. Lidé by samozřejmě měli podporovat všechny pozitivní iniciativy v každém z nich. Zároveň nezaškodí být připraven na dobu, kdy se svoboda přestěhuje z vyšších pater politiky na regionální a komunální úroveň, z politiky do občanských iniciativ (tím nemám namysli např. potěmkinské spolky salonních žvanilů, manipulované z pozadí politickými pleticháři), z ulic a náměstí do kluboven, z papíru na internet. Nebude to nic, co by u nás bylo historicky neobvyklé. A neuzavře se prostor pro to, co od obrození tvořilo páteř a základnu české politiky, lopotná „politická práce drobná“ v Havlíčkově a Masarykově duchu.

Lidové noviny 1. února 2013