Schwarzenberg, Zeman, prezidentské dekrety

Jak se dalo předpokládat, jedním z ústředních témat předvolebního klání se nakonec stala otázka „odsunu“ sudetských Němců obecně a Benešových dekretů, tedy Dekretů prezidenta republiky z r. 1945 zvlášť. Připomínám, že otázku formálně nastolil moderátor Václav Moravec v pořadu ČT. Spor o „odsun“ všeobecně a dekrety zvlášť byl velmi živý v polovině devadesátých let minulého století, pak byla dosti účelově zametena pod koberec za spolupráce českých politiků napříč politickým spektrem. Důsledek je, že o věci už dnes lidé vůbec nic nevědí, také je příliš nezajímala, protože mají jiné, aktuální a přízemnější, leč naléhavé starosti. Smyslem těchto řádek není ani tak prezentovat nějaký názor, jako připomenout základní fakta. Zejména nechci zdůrazňováním svého osobního postoje ovlivňovat volební zápas, jde mi jen o to, na poslední chvíli ještě aspoň trochu omezit volné pole, které v něm zaujala lež a demagogie.

Jak vznikl spor

Výše zmíněná otázka Václava Moravce zněla: „Jak byste reagoval v případě, že by se vláda s parlamentem rozhodla zrušit prezidentské dekrety?“

Karel Schwarzenberg na to reagoval tím, že dekrety byly už zrušeny, a sice ex nunc (od okamžiku, kdy ke zrušení došlo, nikoli se zpětnou platností) tím, že byla přijata Ústava České republiky a Listina základních práv a svobod.

Zeman zcela zásadně nesouhlasil a odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu. Nato položil Schwarzenbergovi tři otázky: za prvé, radil kdysi Václavu Havlovi, aby se omluvil sudetským Němcům, za druhé, je pravda, že se kdysi vyjádřil, že sudetským Němcům je třeba vrátit občanství a majetek, a za třetí, je pravda, že podle Süddeutsche Zeitung projevil nad jeho postupem do druhého kola radost mluvčí SdL Posselt s nadějí, že se obnoví spolupráce se SdL?

Schwarzenberg reagoval tím, že má radost z každého, kdo ho podporuje, že se domnívá, že to, co jsme v r. 1945 spáchali, by dneska bylo odsouzeno jako hrubé porušení lidských práv a že by se vláda tehdejší ČSR včetně prezidenta Beneše octla v Haagu před soudem.

Zeman nato prohlásil, že Schwarzenberg označil prezidenta Beneše za válečného zločince. Schwarzenberg odpověděl, že jsme se po válce sami nakazili bacilem nacismu, uplatnili princip kolektivní viny, nebrali v úvahu, kdo se provinil a kdo ne.

Prokurátorský ráz Zemanových otázek je zjevný: ta třetí je otázka Süddeutsche Zeitung a Berndtu Posseltovi (řekl jste to opravdu, je pravda, co jste napsali) a jejím smyslem je dehonestovat Schwarzenbwerga (podívejte se, kdo mu dává důvěru). Druhá otázka se odvolává na „neautorizovaný“ zdroj a nemíří na to, co si Schwarzenberg o té věci myslí dnes, ale co o ní kdysi řekl. Schwarzenberg se věnoval (i když nepřímo) první Zemanově otázce. Uvedl důvody pro omluvu, aniž by o omluvě jako takové přímo mluvil.

Nyní připomenutí základních fakt.

Co byly „Benešovy dekrety“

Úřední název zní Dekrety prezidenta republiky. Šlo zhruba o stovku zákonných norem, jejichž návrh vypracovala vláda a platnost jim dodal podpis prezidenta republiky (tedy Edvarda Beneše). V době po 9. květnu 1945 totiž neexistoval žádný zákonodárný orgán. Dekrety měly platnost do doby, kdy je schválí nově ustavený zákonodárný sbor, což se taky stalo. Jen malá část těchto dekretů se týká německého a maďarského obyvatelstva ČSR (deportace Maďarů v podobném rozsahu neproběhly, protože se proti postavili západní spojenci) a jen čtyři z nich mají zásadní význam: nařizovaly, aby Němcům a Maďarům byl konfiskoval veškerý majetek a aby jim nebylo přiznáno, případně bylo odebráno československé státní občanství (samotné deportace pak byly upraveny vládními a ministerskými nařízeními). Ze Němce či Maďara byl označen ten, který se ve sčítání lidu počínaje rokem 1929 k jedné z národností přihlásil nebo byl členem německých či maďarských organizací. Kdo chtěl být z platnosti těchto zákonných opatření vyjmut, musel prokázat, že zůstal věrný Československé republice, nikdy se neprovinil proti národu českému a slovenskému, a navíc ještě se buď zúčastnil boje za osvobození republiky, nebo trpěl pod nacistickým či fašistickým terorem. Individuální žádost bylo nutné podat příslušnému národnímu výboru, rozhodovalo o ní ministerstvo vnitra (tedy správní orgány).

Samotné deportace byly schváleny na přelomu července a srpna Postupimskou konferencí tří vítězných velmocí (nikoli nařízeny, v protokolu konference se říká, že velmoci uznávají, že „transfer“ musí být proveden).

Podotýkám, že celkem bylo deportováno k 28. říjnu 1946 cca 2,5 milionů obyvatel (před válkou se v ČSR hlásilo k německé národnosti zhruba 3,2 milionu lidí). V roce 1950 žilo v ČSR 160 tisíc Němců, předloni se k německé národnosti přihlásilo necelých dvacet tisíc obyvatel.

Stávající zákonná úprava a česká státní doktrína po r. 1989

V roce 1994 se na Ústavní soud obrátil v restitučním sporu Rudolf Dreithaler. Navrhl zrušení „konfiskačního“ dekretu č. 108/1945 Sb. Ústavní soud jeho stížnost zamítl v nálezu č. 55/1995 Sb. s tím, že dekret byl v době svého vydání nejen legálním, ale i legitimním aktem, že však již splnil svůj účel a po dobu víc než čtyř desetiletí nezakládá právní vztahy a nemá již konstitutivní charakter. Proto nelze zkoumat jeho rozpor s ústavním zákonem podle ústavy ČR. Opačný postup by podle Ústavního soudu zpochybnil princip právní jistoty, jednu ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů.

K dekretům se pak vrátilo ještě usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR z 24. dubna 2002, vydané v souvislosti s vrcholícím jednáním o přijetí ČR do EU. Konstatuje se v něm, že dekrety se realizovaly, „byly konzumovány“ a dnes už na jejich základě nemohou vznikat žádné nové právní vztahy, a že právní a majetkové vztahy, které z nich vyplynuly, jsou nezpochybnitelné, nedotknutelné a neměnné. (Řeč není o dekretech,ale o tom, co z nich vyplynulo).

(Pro oficiální stanovisko ČR k sudetoněmeckému problému měla velký význam taky Českoněmecká deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z 21. ledna 1997. Jde o společnou deklaraci vlád ČR a SRN, kterou následně schválil český parlament. V ní česká strana vyjádřila politování nad tím, že „poválečným vyznáním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny“. Obě strany se přitom shodly, že „spáchané křivdy náležejí minulosti“ a zaměří své vztahy do budoucnosti.)

Na základě hlavně těchto dokumentů vznikla pak ve spolupráci českých politiků, diplomatů a historické obce jakási neoficiální státní doktrína ČR, která se dá shrnout do tří bodů:

1. Dnešní pojetí lidských práv je jiné než to, které bylo všeobecně uznáváno v době bezprostředně po druhé světové válce.

2. Hlavní příčinou událostí po druhé světové válce byla předchozí politika Hitlerova Německa. Vše ostatní bylo jejím důsledkem.

3. Tato minulost je uzavřená, hlavní je nyní dívat se do budoucnosti.

Taky proto dnes o všech věcech, o nichž tu píši, dnes už nikdo nic moc neví.

Pravomoci prezidenta ČR, závěry

Vraťme se teď k původní Moravcově otázce. Co dnes vlastně může prezident republiky? Pokud se parlament usnese na nějakém zákonu (jinou formu zrušení dekretů si nedovedu představit, navíc by to musel být zákon ústavní, mj. už jen i proto, že v případě dekretu č. 33/1945 Sb. o úpravě československého občanství osob národnosti německé a maďarské šlo o dekret ústavní), nemůže prezident nic. Vůbec nic. Nemá totiž podle ústavy z pochopitelných důvodů právo vetovat ústavní zákony. Může v případě nesouhlasu odstoupit, jistě.

Pokud jde o Ústavní soud, má prezident podle zákona sice právo podat návrh na zrušení zákona, ale této věci se Moravcova otázka netýkala, Ústavní soud má v tom konečné slovo a není prezidentem nijak vázán.

Pan Schwarzenberg uznal, že se mýlil, když tvrdil, že Benešovy dekrety byly už via facti zrušeny (citovaný výnos ÚS svědčí o opaku). Když ovšem pan Schwarzenberg mluvil o zrušení dekretů ex nunc (od nynějška), neřekl nic, co by bylo v rozporu s citovaným bodem 3 Usnesení PS z 24. 4. 2002 o tom, že právní a majetkové vztahy, vyplývající z dekretů, jsou neměnné. Kritika dekretů, která vyplývá ze stanoviska pana Schwarzenberga, je v souladu s výše citovaným článkem III. Česko-německé deklarace a nijak ho nepřekračuje. Dále kritika pana Schwarzenberga v podstatě (až na spekulaci o Haagském tribunálu) opakuje skoro doslova argumenty, které kdysi vznesl prezident Havel. Schwarzenbergovo zdůrazňování toho, že rozhodnutí českých orgánů z roku 1945 by bylo dnes odsouzeno jako hrubé porušení lidských práv, se navíc pohybuje zcela v rámci výše zmíněné neoficiální české státní doktríny (je to v rozporu s lidskými právy z dnešního hlediska). (Zde si dovolím, protože to už nemohu vydržet, jen jednu osobní poznámku: považuji tuto doktrínu za projev dosti odpudivého alibismu a mrzí mne, že pokud se pamatuji, pan Schwarzenberg s ní byl v souladu zatím vždy).

Úplně závěrem mám potřebu zdůraznit: způsob, jakým pan Zeman v debatě exponoval (a dále exponuje) problém prezidentských dekretů zvlášť a deportace německého obyvatelstva ČSR obecně, mi připadá politicky účelový v tom nejhorším slova smyslu.

Psáno pro server Česká pozice