Z archivu: ODS a ČSSD zavádějí smluvní demokracii

Politický útvar, který zplodili lídři našich dvou největších politických stran, vzbuzuje už na první pohled obavy. Bylo by ovšem velmi nespravedlivé přehlédnout lví podíl, jaký na něm mají další tři političtí aktéři, obě menší demokratické strany a prezident. Podařilo se jim totiž - jistěže nechtě - zahnat Zemana s Klausem do kouta a donutit je, aby ze sebe vydali ne snad to nejhorší, ale něco, co je tomu nejhoršímu dosti blízko.

Strach z racionality a nesplnitelné podmínky

"Běda tomu, skrze něhož přichází pokušení!" Tato sentence by měla být, vzhledem k zaměření jeho strany, blízká Josefu Luxovi. Jeho podíl na politickém nadělení je bezpochyby nejmenší: úporně a upřímně se snažil o koalici s ČSSD a stal se přitom obětí svého potenciálního koaličního partnera Rumla. Stejně úporně se však bránil koalici s Klausem: požadavek vlády bez Klause (zaobalený do formulace, že je potřeba "změnit styl") byl vzhledem k výsledku voleb nepřiměřený a vzhledem k charakteru ODS pro tuto stranu víc než nepřijatelný. Lze jen stěží uvěřit, že by to Lux nevěděl. Zdá se, že strach z Klause, pocit, že v přímé konfrontaci s předsedou ODS nedokáže obstát, převládl nad politicky racionálním uvažováním. Lux zůstal odkázán na Unii svobody a spolu s ní byl nakonec vyřazen ze hry. Neúspěch znamená zhroucení celé jeho dosavadní strategie. Zřejmě i Zeman se velmi snažil dát šanci Luxovi, a poté, co se potvrdilo, že tichá podpora komunistů je pro Luxe nepřijatelná, i Rumlovi. Ruml dosti velkorysou Zemanovu nabídku bryskně odmítl a Klausovi dal potupné a v podstatě nesplnitelné podmínky - jejich smysl byl: nemám zájem. V pozadí byl nejspíš kalkul na "třetí kolo" prezidentských iniciativ a upřímné přesvědčení, že se Zeman s Klausem nemohou domluvit. US se předvedla jako strana s nulovým koaličním potenciálem. Prezident zatím číhal jako kudlanka nábožná ve svém lánském sídle, až postupně ztroskotají Zeman a Klaus a přijde řada na různá polopolitika a poloúřední řešení, při nichž volební výsledky nebudou hrát prvořadou roli. Všichni tři kumpáni tak dovedně vytvořili situaci, v níž Klausovi a Zemanovi vlastně nezbylo nic jiného, než se domluvit.

Smlouva -důsledek nekulturnosti

To, že se nakonec domluvili Zeman s Klausem, bylo svým způsobem nevyhnutelné a je zpozdilé obě strany kritizovat (jiná věc je, že Klausovo předvolební vehementní popírání pouhé možnosti takové domluvy výrazně přispívá k dnešnímu image ODS). A že bylo nutné domluvu fixovat do smlouvy, je pouze důsledkem nekulturního politického prostředí: obě strany tak vlastně jen likvidují malér, který si navzájem způsobily dlouhodobým necivilizovaným politickým zápasem. Sporná je pouze povaha tohoto smluvního aktu. Je velmi hezké, že se obě strany hlásí k "odpovědnosti za zajištění dlouhodobé politické stability v České republice", k zodpovědnosti "za pokračování ekonomické a společenské transformace započaté v listopadu 1989" a zodpovědnosti "za postavení České republiky ve světě". Posledních šest let vedly totiž svůj zápas tak, že to vypadalo, jako by jim to oběma bylo šumafuk. Problém je pouze v tom, že "stabilní politické prostředí", které chtějí vytvořit, má být zbudováno tak, že do jeho základů budou zabetonováni oba neúspěšní političtí trpaslíci. To je podle mého názoru příliš tvrdý trest za jejich nemravnost. Jde totiž o principiální věc, skutečně stabilní politické prostředí může vzniknout jen dohodou (třeba nepsanou), na níž se účastní všichni. A pro začínající demokracii je důležité, aby její politický systém byl v zásadě otevřený pro další účastníky a aby zajišťoval takovou míru politické konkurence, která politické subjekty nutí, aby na sobě pracovaly a snažily se zdokonalit. Smlouva má zajistit opozici funkce v parlamentu České republiky. To je nesporně velký pokrok např. vůči Klausově politice po roce 1992 a pro naši politickou scénu, kde vládní strany mají tendenci opozici jednoduše převálcovat, velmi praktické opatření. Problém je jen v tom, že na dělbě parlamentních funkcí by se měla podílet celá opozice: není např. důvod, proč by předsednictví Senátu nemohlo připadnout některé z menších opozičních stran.

Politický kartel

Pokud jde o konzultace ohledně způsobu řešení zahraničněpolitických a vnitropolitických otázek před jejich projednáváním v parlamentu, bylo by velmi pozitivní, kdyby vládní strana nebo strany napříště ve snaze o dosažení konsenzu konzultovaly s opozicí zásadní politické problémy, jako byl vstup do NATO nebo česko-německá deklarace. Pokud však bude možno takto předjednat všechny věci, o které některá ze stran požádá, a pokud toto právo zůstane omezeno jen na dvě parlamentní strany, znamená to, že vzniká nový jev, totiž "smluvní opozice", která je oproti ostatním opozičním stranám jaksi zvýhodněna. V důsledku toho jsou si pak všechny opoziční strany rovny, ale jedna z nich si je rovnější. Závazek, že žádná ze "smluvních" stran nevyvolá předčasné parlamentní volby, znamená faktické vyřazení tohoto legálního politického nástroje, žádná ze zbývajících parlamentních stran není schopna přivodit předčasné volby či přivést vládu k demisi. Smlouva - jednoduše řečeno - vytváří politický kartel a zpětně předělává volební systém, podle něhož proběhly předčasné volby, z proporčního na většinový. Tento stav má být do budoucna zafixován. Tomu slouží bod VII smlouvy, týkající se případných změn ústavy. Bylo by bláhové se domnívat, že když se obě strany na vytvoření komise pro změny ústavy dohodly, nemají jakousi společnou představu o tom, jak by změny měly vypadat, a že by měly být "smluvním" stranám ku prospěchu a těm zbývajícím ke škodě. To, o co by mohlo jít, je většinový volební systém (v tomto případě jednokolový). Komické je, že tu "smluvní" strany vlastně přejímají program svých úhlavních protivníků - Unie svobody a pana prezidenta. Význam shody na bodu VII je nemalý: zajišťuje trvalost spojenectví aspoň do té doby, než se ODS s ČSSD pokusí společně stanovit ústavní pravidla, podle nichž by si pak definitivně rozdělily stát. To je pro oba partnery tak lákavá vyhlídka, že kvůli ní rády odloží zásadní spory na pozdější dobu. Minimálně na rok a půl máme tedy, jak se zdá, vystaráno.

Lidové noviny 14. 7. 1998