Co byla opoziční smlouva

V debatě s Karlem Schwarzenbergem v České televizi 17. ledna t.r. Miloš Zeman mimo jiné řekl: „Opoziční smlouva je naprosto běžný nástroj v jakékoli západoevropské demokratické zemi, pokud v této zemi existuje menšinová vláda, protože menšinová vláda by samozřejmě bez opoziční smlouvy nepřežila ani den. Fakt číslo jedna, který lze snadno ověřit a Vy to také víte.“ A dále: „První opoziční smlouva byla uzavřena v roce 1996 pod patronací Václava Havla a v roce 1998 se pouze vyměnily na základě výsledků jednající strany.“ (Podobný názor vyslovil už kdysi Václav Klaus).

K tomu je třeba poznamenat, protože to bylo už dávno: Opoziční smlouva (vlastním jménem „Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice“) je písemný, veřejný dokument z 9. července 1998, který stvrdilo podpisem patnáct vedoucích představitelů ODS a ČSSD. Byla uzavřena do budoucna bez časového omezení (což při jejím uzavření také dali najevo oba hlavní protagonisté, Zeman i Klaus). Upravovala procedurální otázky vztahu obou stran (mezi něž byl ovšem zahrnut i společný postup, pokud jde o změny Ústavy a dalších zákonů, jejichž cílem byla úprava kompetencí ústavních orgánů a postupů při jejich ustavení). Strany se zavázaly, že té z nich, která zvítězí ve volbách do PS, druhá uzná právo sestavit vládu tím, že se nezúčastní hlasování o důvěře, a v průběhu volebního období nepodnikne žádné kroky k jejímu svržení, ať už sama nebo ve spolupráci s nějakou další stranou. Za to bude vládní strana respektovat právo svého opozičního partnera na obsazení funkcí předsedů obou parlamentních komor, předsedů kontrolních orgánů PS (Komise pro kontrolu BIS a Vojenského obranného zpravodajství), předsedy rozpočtového výboru PS a prezidenta NKÚ, což se projeví hlasováním jejích poslanců pro opozičního kandidáta. Při ustavování orgánů Parlamentu České republiky budou obě strany postupovat po vzájemné dohodě. Žádná ze smluvních stran taky neuzavře dohodu s nějakou třetí stranou o jejím vstupu do vlády nebo o přeobsazení funkcí, jichž se smlouva dotýká. Smlouva je vypověditelná v případě porušení jakéhokoli bodu této smlouvy, přičemž po vypovězení jedním partnerem proběhne ještě smírčí řízení.

Poté, co se stal předsedou ČSSD Vladimír Špidla, ČSSD dala ČSSD několikrát najevo, že chce smlouvu vypovědět, předepsaná procedura však neproběhla. ČSSD pak smlouvu fakticky mnohonásobně porušila po volbách v r. 2002, čímž smlouva fakticky zanikla: od té doby se jí ani jedna smluvní strana neváže, ačkoli ve všech dalších volbách byly ODS a ČSSD vždy dominantními politickými stranami.

Důvody, které po volbách 1998 vedly ODS a ČSSD, Klause a Zemana, aby se dohodli, jsou v mnoha ohledech pochopitelné. Především Zeman tehdy nemohl vládnout s podporou nebo za účasti komunistů, protože k minimální parlamentní většině by mu pak chyběly tři hlasy a kromě toho to tehdy bylo všeobecně politicky neúnosné. Klaus nemohl jít do koalice s KDU-ČSL a US, protože vzájemná nedůvěra a roztrpčenost po „Sarajevském atentátu“ byly na obou stranách příliš silné. Nadto „hradní tábor“ (prezident Havel a obě malé strany) zcela zjevně kalkulovaly s tím, že se Zeman s Klausem nikdy nemohou dohodnout a že této situace budou moci využít k jejich oslabení. Touto indolentní politikou tehdejší hradní uskupení ke vzniku opoziční smlouvy nechtěně, ale mocně přispělo.

Bez ohledu na to je třeba říci: opoziční smlouva není stvořena pro účely menšinového vládnutí, o tom v ní není ani slovo. Svou povahou znamená nestydatý politický kartel, jaký nemá v civilizovaném světě obdoby. Není tedy pravda, že je to nějaký naprosto standardní nástroj v demokratické zemi, a zejména se vůbec nedá srovnávat s dohodou, která u nás vznikla po historicky prvním patu, jejž přinesly volby do PS v roce 1996.

Miloš Zeman má nyní velkou šanci, aby se ve svobodných volbách a zcela legitimně stal prezidentem České republiky. Bylo by však po všech stránkách nešťastné, kdyby se během své předvolební kampaně do té funkce prolhal.

Lidové noviny 21. ledna 2013