Co může změnit prezident?

Co by znamenalo zvolení Miloše Zemana prezidentem pro budoucnost České republiky? Proti kandidátovi je možno uvádět mnoho argumentů. Nejvíc nasnadě jsou poukazy na jeho samolibost, obhroublost a aroganci. Podobnými vlastnostmi disponovalo spousta velkých evropských politiků, u nich však bylo dřív nebo později zjevné, čím tento svůj handicap vyvažují. V Zemanově případě se například mluví o schopnosti konsensu v zájmu udržení politické stability, kterou projevil v létě 1998, při vzniku tzv. opoziční smlouvy. Tehdejší situaci je ovšem třeba přesně popsat: velmi významné bylo, že Zeman tehdy nemohl vytvořit menšinovou vládu s komunisty (chyběl k tomu jen fousek). Udělal tedy formálně velmi výhodnou nabídku tehdejším hradním stranám (KDU-ČSL, Unie Svobody), ta byla odmítnuta. Havel a jeho stoupenci zjevně počítali, že Zeman s Klausem se nikdy dohodnout nemohou, a oni v té situaci budou hrát významnější roli, než jaká odpovídala jejich volebním výsledkům. V té situaci vznikla opoziční smlouva, což byla dohoda o tom, že ODS umožní vznik menšinové Zemanovy vlády a zaváže se, že se nikdy (tedy prakticky do konce volebního období) vyslovit nedůvěru) nebude hlasovat pro vyslovení nedůvěry vládě. To bylo všechno, žádné dohody ohledně společného programu smlouva neobsahovala. Při prosazování své politiky měl tedy Zeman svázané ruce. Když pak ČSSD a ODS společně navrhly změnu volebního zákona, který by znamenal skrytou novelu ústavy a zvětšil šance pro to, aby se mohly udržet u moci i v příštích volbách, zasáhl Ústavní soud.

Teď ovšem situace vypadá jinak: ČSSD zjevně nebude mít v případě Zemanova vítězství ani sílu, ani chuť mu vzdorovat. Ve straně se už ozvaly hlasy, že v Ústavním soudu je většina „pravicových“ soudců, a je tam třeba navolit „levicové“ – pozoruhodné pojetí nezávislosti justice! ČSSD spolu s komunisty už disponuje fakticky ústavní většinou v Senátu. Pokud by při příštích parlamentních volbách získala podobnou většinu i v Poslanecké sněmovně, zůstane sice ČR formálně demokratickým ústavním státem, ale politická pluralita bude faktickým obsazením hlavních ústavních institucí nahrazena politickým monopolem. Jistě, stane se tak ze svobodného rozhodnutí české veřejnosti, na rozdíl od února 1948, a něco podobného by se stalo, kdyby podobnou převahu ve všech ústavních institucích získalo jakékoli jiné politické uskupení. Taky nelze říci, že se tak stane se vší určitostí, jen že k tomu bude otevřena velmi široká cesta. Ale i pouhé vykročení tímto směrem může znamenat problém (viz nedávný případ Maďarska). Opravdu to chcete?

V postkomunistických zemích střední Evropy se po pádu bolševismu politická situace vyvíjela v zásadě dvojím způsobem: v Maďarsku, v Polsku a na Slovensku vznikala s jistou pravidelností silná politická uskupení, kterým se podařilo získat veřejnou podporu a dostačující většinu. Hlásala změnu a veřejnost od nich změnu očekávala. Během poměrně krátké doby důvěru, která v ně byla vložena, zklamala (není divu, ta důvěra byla příliš velká na to, aby mohla být uspokojena), zkrachovala a často skončila v politickém propadlišti. Nahradilo je jiné uskupení s podobnými ambicemi a podporou. Tento politický proces je provázen jistým mesianismem a hysterií.

Česká republika je docela opačný případ. Celostátní politika vězí od roku 1996 v setrvalém politickém patu. Demokratickými prostředky se nedaří vytvořit ani základní většinu, potřebnou k normálnímu vládnutí. Politika spočívá ve sledu improvizací. V Poslanecké sněmovně existuje neustále se rozrůstající skupina poslanců nedefinovatelné politické orientace, kteří jsou tak nespolehliví, že nejsou schopni ani hrát úlohu jazýčku na vahách ve sporu mezi vládou a opozicí. Většina se získává ad hoc, případ od případu, na základě zákulisních pletich. Pokud náhodou volby dopadnou na první pohled jinak (rok 2010), záhy se ukáže, že šlo o pouhou iluzi. Setrvalý dojem je, že žijeme v zemi, v níž opozice je vždy, za Špidly jako za Topolánka a Nečase, silnější než vládní koalice. Hysterii a mesianismus tlačí tento vývoj „před sebou“.

Co v této situaci může změnit nový prezident? Může hodně pokazit, málo zlepšit. Ale i na tom málu záleží. Může změnit nesnesitelnou situaci, v níž, což je příznačné pro „postkomunismus“, probíhá celá řada nesmiřitelných třídních zápasů (např. ten mezi pravicí a levicí nebo ten mezi pravdou a láskou a neviditelnou rukou trhu). Může trochu přispět k tomu, aby opadla nemístná mesianistická očekávání a snížila se míra hysterie ve společnosti. Ukáže se to už v předvolební kampani, na tom, zda dokáže oslovit voliče ze středopravého tábora i z okruhu demokratické socialistické opozice. Jinak ani nemůže být zvolen.

Mladá fronta Dnes 17. ledna 2013