Vyhlídky pro druhé kolo volby

První kolo prezidentských voleb dopadlo neočekávaně. Neočekávanost není ani tak v pořadí kandidátů (v posledních dnech a hodinách bylo už zjevné, že Karel Schwarzenberg může Jana Fischera předběhnout), ani v relativním propadu kandidáta ODS OP. Sobotky, jako ve vyrovnanosti soupeření mezi Zemanem a Schwarzenbergem: to čekal jen málokdo (já taky ne). Je to velký úspěch Karla Schwarzenberga především proto, že o výsledku není ani náhodou už předem rozhodnuto.

Jan Fischer neuspěl ve finiši. Stal se v posledních dnech terčem útoků za své někdejší členství v KSČM, proti nimž nenašel protizbraň (bylo by to ostatně velmi těžké). Schwarzenbergovi politicky pomohl (a Fischera tedy spíš poškodil) rozruch kolem amnestie Václava Klause, která s volbami nijak nesouvisí. Ve skepticích mohl být v souvislosti s tím slabě posílen obvyklý dojem, že politika je svinstvo. Nelze ovšem přehlédnout základní věc: panu Fischerovi se nepodařilo veřejnost přesvědčit nejen v záležitosti s KSČ, a podpora pana Schwarzenberga jako věrohodnější alternativy svědčí o zdravém realismu voličů.

Protože se pro nadcházejících čtrnáct dnů nedá předpokládat nic, co by mohlo voliče dramaticky ovlivnit, dá se předpokládat, že Zeman i Schwarzenberg si bez problémů udrží současnou podporu. To by ale k vítězství patrně nestačilo, rozdíl mezi nimi byl v prbvním kole pouhých 41 tisíc hlasů, tedy necelých 0,5% oprávněných voličů. Volební účast byla velká, větší lze sotva čekat, a i kdyby, nikomu z obou kandidátů by asi výrazně nepomohla. Jde o voliče neúspěšných kandidátů.

Předpokládaná reakce voliče, který se svým kandidátem neuspěl, je, že v druhém kole už volit nepůjde. Tím chci říci jen to, že ho bude třeba nějak přesvědčit, proč má volit a koho má volit.

Pokyn, který mu dají neuspěvší kandidáti, je dosti slabý (rozhodně slabší než pokyn stranických ústředí vlastním senátorům a poslancům, který se uplatňoval v nepřímé volbě). Pro pana Schwarzenberga se už vyjádřili paní Roithová a pan P. Sobotka, slabě i paní Fischerová. Dá se očekávat, že jejich voliči jim většinově vyhoví, není jich ovšem moc. Voliči paní Bobošíkové dají své hlasy nepochybně Zemanovi, je jich však velmi málo. Ti, co hlasovali pro pana Franze, zůstanou asi doma. Pokud jde o elektorát pana Dienstbiera je situace složitější. Sám pan Dienstbier nechal rozhodnutí na voličích samotných, celé vedení ČSSD nakonec s jakýmsi váháním podpořilo pana Zemana. Jejich voliči jim spíš vyhoví, zvlášť když se dá předpokládat, že se nemusí tak silně jako pp. Sobotka a Zaorálek zaměstnávat tím, co jim pan Zeman po svém zvolení provede. Nicméně aspoň teoreticky by nějaké hlasy ze sociálně demokratického tábora mohl dostat i pan Schwarzenberg, a každý hlas se teď počítá.

Rozhodující význam bude těch necelých 850 tisíc lidí, co volili Jana Fischera. Tedy těch, co nechtěli volit Miloše Zemana, ale zároveň neměli dostatečnou důvěru v Karla Schwarzenberga. Nepochybně mezi nimi byla např. spousta přívrženců ODS, kteří nevěřili, že jejich hlas pro pana Sobotku nebude hlasem vyhozeným, zároveň nechtěli poslechnout skrytý návod Václava Klause, aby volili Zemana, ale nesedí jim ideové schéma „pravdy a lásky“. Obecněji řečeno bezprizorní středoví voliči (u nás neexistuje žádná věrohodná a pouhým okem viditelná středová strana). Pan Fischer má jakési problémy s tím, aby někoho (zvlášť pana Schwarzeberga) expresis verbis doporučil. Upřímně řečeno na něm ale moc nezáleží, jeho přesvědčivost je celkově velmi oslabena.

Výsledek je tedy na vahách. Co rozhodne?

Svůj vliv bude mít politická atmosféra v zemi a to, jak ji kandidáti zohlední. Česká politika je politika postkomunistická. Je pro ni příznačné pojetí politického zápasu jako určité formy třídního boje. Vypadá to, jako by v něm nešlo o udržování stability ve společnosti cestou vyrovnávání zájmů as smiřování konfliktů, ale o neúprosný (fakticky se neustále zostřující) konflikt, jehož hybnou silou je nenávist. Nesmiřitelný třídní boj u nás probíhá hned na dvou frontách. Především mezi „levicí“ a „pravicí“. Jde zajímavé, do jaké míry se shoduje militantní marxistické pojetí s trochu (ne moc) zvulgarizovaným výkladem von Hayekovy Cesty do otroctví. Projevy jsou leckdy komické: pan Dienstbier prohlásil oba postupující kandidáty za pravicové, kdežto prezident mluví o volbě jako o největším fiasku pravicové politiky.

Jenže úplně stejnou povahu má konflikt mezi „pravdou a láskou“ a „neviditelnou rukou trhu“, mezi „klausovci“ a „Havlovi“. Militantní stoupenci obou uskupení jsou si velmi podobní, jen např.. pan Petr Hájek má tu smůlu, že je to na něm lépe vidět. I tenhle konflikt má pro českou politiku destruktivní povahu, přestože od nástupu Topolánkovy vlády jeho síla poněkud ochabla. V každém případě bránil hledání shody a získávání většiny v české politice stejně výrazně jako možnost shody blokovala přítomnost „nereformovaných“ komunistů v Poslanecké sněmovně.

Předpokládám, že by Karel Schwarzenberg neměl mít vzhledem k povaze své ideologické výbavy problém nazřít, že i sociální demokraté jsou jeho bližní. Nicméně bude záležet i na tom, zda se jemu (nebo Zemanovi) podaří oslovit taky a především Fischerovy voliče. Pokud začnou místo toho v jeho volebním štábu a přilehlých restrauracích bouchat špunty na oslavách vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí (což by nahrávalo i přirozeným politickým zájmům TOP09), má pan Schwarzenberg dobrou šanci stát se zdaleka nejúspěšnějším ze všech poražených prezidentských presidentských kandidátů, co jich kdy Česká republika měla.

Lidové noviny 15. ledna 2012