Ústavní soud a volební vřava

Ústavní soud se začne ještě tento týden zabývat ústavními stížnostmi ohledně prezidentské volby. Má před sebou nejen rozhodování o ústavnosti prováděcího zákona, prováděcí vyhlášky Ministerstva vnitra části ústavy, ale i o případném zrušení celé volby. Zpravodaj (a zároveň předseda ÚS) Pavel Rychetský si podle vlastních slov chce připravit hned několik variant: zrušení voleb, jejich odložení či konečně přerušení řízení s tím, že tyto volby proběhnou podle stávající legislativy. Soud je v obtížné situaci, rozhodnutí o zákonných normách, která jsou nepochybně v jeho kompetenci, budou mít zároveň citelné politické důsledky.

S rozhodováním souvisí několik obecnějších problémů. Především: nakolik může ÚS zasahovat do samotné ústavy. Hovoří se o posuzování přiměřenosti zákonodárných aktivit vzhledem k „duchu ústavy“, případně k „jádru ústavy“. Úlohou ÚS je střežit, aby zákonodárná činnost probíhala v rámci ústavnosti. Tato kompetence musí mít nějaké konkrétně a formálně dané meze, jinak by se porušila rovnováha mezi mocí zákonodárnou a soudní. Argumentace „jádrem“ a „duchem“ ústavy je ovšem pouhá ideologie.

Dále: pokud ÚS rozhodne o zrušení voleb, případně o jejich posunutí, bude to mít závažné důsledky pro společnost. Svého času (v průběhu aféry Čunek) kdosi argumentoval, že určité soudní rozhodnutí by případně mohlo způsobit pád vlády. takový argument je zjevně nepřípustný. Druhá krajnost je zásada Fiat justicia, pereat mundus, kterou ovšem nikdo nehájí. Existuje sdílený zájem státu, vlasti, bez něhož žádná země nemůže existovat. Úlohou soudu je mj. zohlednit toto vlastenectví a hledat případ od případu správnou pozici mezi oběma krajnostmi. Vzhledem ke stávající situaci, hysterické náladě ve společnosti, růstem nenávisti na politické scéně, tradičního přeceňování prezidentské funkce, bude hledání ÚS těžké a nezáviděníhodné.

Dále: proces volby se už rozběhl. Pokud budou volby odsunuty nebo dokonce zrušeny, aby bylo možno provést zákonné úpravy, bude to znamenat změnu či zrušení pravidel během hry. Taková věc je velmi na pováženou a nepochybně jen zvětší chaos, který už tak ve společnosti je (není pravda, že o nic nejde).

A konečně poznámka na okraj: zpravodaj dr. Rychetský je nikoli bez vlastního přičinění v dost vachrlaté situaci. Už loni na jaře podrobil veřejně způsob, jímž je upravena přímá volba, drtivé kritice. Prohlásil mj., že v této podobě by pro přímou volbu nehlasoval. Přitom tehdy žádnou takovou kompetenci ani neměl. Ptroč to říjkal? Chce si to snad teď vynahradit? Těžko se ubránit pochybnosti, zda snad není v té věci trochu moc zaujatý.

Ústavní soud rozhoduje v situaci, která opravňuje k obavám. Jde o povahu a průběh předvolební kampaně, která v posledních dnech graduje. Herec Tomáš Hanák natočil z podnětu sdružení Dekomunizace krátké video, v němž vyzývá kandidáta Jana Fischera, aby odstoupil, protože je „bývalý dlouholetý člen komunistické strany“. (Miloš Zeman lidem z „Dekomunizace“ údajně nevadí, protože byl v KSČ jen krátce a v jiném období). Publicista Martin C. Putna zase vystoupil s prohlášením, v němž vyzývá „kandidáty, kterých si lze vážit“ (jmenovitě je uvádí), aby odstoupili ve prospěch toho z nich, který má největší šanci. Hlavní totiž je, vyhnout se „katastrofě“ a „zoufalé nevolbě“ mezi Zemanem a Fischerem. (Komunismus tu zřejmě nehraje až tak exponovanou roli, mezi těmi, jichž si lze vážit“, figuroval i Vladimír Dlouhý). Příznačné je, že pan Putna ve své výzvě apeluje na kandidáty, nikoli na voliče (těm pak už přece nezbude nic jiného než volit toho, který zbude). Sám žádného ze slušných kandidátů nepreferuje, a aby zdůraznil význam jejich rozhodnutí, odkazuje na nadcházející Narození Spasitele. Jeden se hned přihlásil. Karel Schwarzenberg pro Parlamentní listy řekl: „Bylo by vhodné mít jednoho kandidáta a dovedu si představit, že bych mohl hrát takovou roli.“

Jistě, jakási frustrace ze současného stavu prezidentské soutěže a z úrovně kandidátů je pochopitelná. Zároveň nelze odhlédnout od toho, že nevolíme královnu politické krásy, ale státního činovníka, i když toho nejvyššího. A vybíráme si ze seznamu, jaký odpovídá nynějšímu stavu politické kultury v naší zemi. Je otázka, ke vzniku jaké politické situace chtějí iniciátoři a podporovatelé podobných iniciativ přispět. Neříkají, koho volit, nýbrž koho nevolit. Jenže: před závorku je více (u Putny) či méně (u Hanáka ad.) vytčeno, že volba Fischer versus Zeman je prakticky nevolba. Protože se nedá očekávat, že by na voliče Miloše Zemana tyto argumenty platily, bude jeho konkurentem v druhém kole buď někdo z kandidátů, jichž si lze vážit, shodou okolností nejspíš pan Schwarzenberg, a bude dělat panu Zemanovi sparingpartnera. Nebo, což je pravděpodobnější, stoupenci kandidátů, jichž si lze vážit, po neúspěchu svého člověka k druhému kolu voleb buď vůbec nepřijdou, nebo dají hlas Zemanovi (přijatelnější verze komunisty). Je to (zvláštní shodou okolností) a podobně efektivní postup politické aktivity, jaký soustavně volí TOP09 v neúprosném zápase se svým koaličním soupeřem, ODS. Je úspěšná v tom smyslu, že setrvale a účinně přispívá k tomu, aby preference rivala klesaly. Bohužel zcela neúspěšná v tom, aby zároveň její preference rostly. Takže klesají preference koalice jako celku a rostou preference ČSSD – a ovšem taky komunistů, na rozdíl od Fischera a Zemana těch současných.

Volba mezi Zemanem a Fischerem je sama o sobě legitimním rozhodováním. Vybrat si mezi nimi není úplně jednoduché, ale je to možné a potřebné. Jen by každý, který podporuje jednoho z nich, v tom měl mít zcela jasno.

Lidové noviny 3. ledna 2013