Co zbylo z Havla

Uplynul rok od úmrtí Václava Havla, prvního prezidenta České republiky. Což je příležitost vyrovnat se z jakéhosi odstupu s tím, co pro ČR znamenal a co jeho odchodem ztratila.

Když si odmyslíme všechny oficiality z té či oné strany, zůstanou člověku v paměti ty tisíce lidí, kteří loni do pozdního večera stály v dlouhých frontách od Královského letohrádku až po Vladislavský sál. Nikdo je nenutil, přišli sami a spontánně. Velmi se odlišovali od uřvaných demonstrantů, které čas od času shromažďuje ČMKOS k nenávistným orgiím na Václavák. Taky nepochybně neměli pocit, že v listopadu 1989 vystřídali jedni gauneři jiné, či že všechno proběhlo ve společné režii CIA, KGB a Mossadu. Vedlo je přesvědčení, že zesnulý se snažil stvořit lidštější společenství, než bylo to, v němž jsme museli žít po čtyřicet let předtím. A že aspoň v základních věcech uspěl. To je třeba vzít vážně.

Havlova okřídlená teze o pravdě a lásce, která musí zvítězit nad lží a nenávistí, má tedy reálný základ. Je však třeba zároveň říci dvě „ale“. Proč vlastně působí tak banálně a kýčovitě?

Za prvé: Havel chtěl nepochybně proti bolševickému režimu, postavenému na přesvědčení, že hybnou silou dějin a světa je nenávist, společnost postavenou na příkazu lásky k bližnímu. Proč to ale neřekl přímo? Ovšem, mnoha lidem by se odkaz na Evangelia nelíbil. Možná ani jemu ne. Tomáš Halík (ostatně Havlův příznivec) kdysi pěkně hovořil o „něcismu“, pseudonáboženství mnoha dnešních lidí. Věří v „něco“, co je nad nimi a co je přesahuje. To ale není žádná skutečná víra. Připadá mi to zároveň nesprávné i nepraktické. Nebyl to tak trochu i Havlův případ?

A druhá věc, která s tím nepřímo souvisí: praktická realizace ušlechtilé teze se zhmotnila ve vytvoření OF, útvaru, sloužícího výlučně politické manipulaci („strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“), a posléze v účelové fikci „občanské společnosti“, která má politiku suplovat nebo snad dokonce nahradit. Kritika Václava Klause byla v tomto ohledu zcela legitimní, veřejnost Havlovy plány právem odmítla a prosadilo se jiné, správnější pojetí, které staví na politických stranách.

Jenomže: jaký skutečný koncept dokázal Klaus proti svému životnímu rivalovi postavit? Dnes je to zcela zjevné: tradiční český nacionalismus mladočeské a národně socialistické provenience, zhmotněný v každoročních říjnových oslavách, v nichž se stylově snoubí dutý patos slavnostních scén z Verdiho Aidy s výpůjčkami z arzenálu autoritativních režimů. Historická veteš. Klaus si dnes stěžuje na zbourání respektu k jakýmkoli autoritám, ale sám je jen součást problému.

V běžném liberálním pojetí je stát jen praktické zařízení, které si zřizují suverénní jedinci, aby si uvolnili ruce a mohli svobodně rozvíjet svou individualitu. Jenže stát je zařízení, které člověku umožňuje nejen se rozvíjet, ale vůbec přežít. Užitečné i nezbytné. Měli bychom chtít, aby byl lepší a zbavoval se chyb. Měli bychom ho také mít rádi. Tím se ze státu stává vlast.

My, jak se zdá, Českou republiku za svou vlast nepovažujeme. Politika je u nás třídní boj mezi „pravicí“ a „levicí“ (neúprosný, odvěký, snad se dokonce neustále zostřuje). Střídající se vládní koalice stát zachraňují tím, že se za všech okolností zuby nehty drží moci, opozice se všemi silami k moci dere bez ohledu na to, zda přitom stát vezme za své. Chybí nějaká platná latentní společenská smlouva mezi demokratickými politickými silami o tom, jaký je vlastně okruh společných zájmů, zájmů vlasti. Zdá se, že žádný. ČSSD místo toho drží jakousi nepsanou a nejasnou dohodu s KSČM o svržení vlády. Jak vypadá, je nepochybně i jim úplně nejasné. S komunisty je ovšem problém: ne snad v tom, že se nepřejmenovali nebo nedistancovali od minulosti, ale v tom, co je typické pro všechny strany bolševického typu: věří, že smlouvy a dohody je třeba dodržovat, ovšem jen tenkrát, když se nám to hodí. V rámci toho se i přejmenují a oddistancují - ostatně v minulosti to komunistické strany mnohokrát udělaly a nic to neznamenalo. Jsou naprosto nedůvěryhodní.

ČSSD je ovšem ve velmi svízelné situaci. Jsou na levici vlastně sami, a to je táhne do spolupráce s extremisty. Souvisí to s tím, že u nás sice máme dvě strany, z nichž každá je ta nejpravicovatější, ale žádnou opravdu středovou. U nás se bohužel od roku 1990 za střed považuje kompromis mezi demokracií a bolševismem.

Pokud by se podařilo dosáhnout nějaké společenské smlouvy mezi pravicí a levicí (tj. dnes prakticky mezi ODS a ČSSD), smlouvy o zájmu společné vlasti, znamenalo by to mj. i naplnění odkazu Václava Havla – jakési dílčí a dočasné vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí.

Mladá fronta Dnes 17. prosince 2012