Armáda jako bezpečnostní riziko

Ministerstvo obrany upoutávalo doposud pozornost spíš jako místo, kde je podle všeobecného přesvědčení možné šetřit i tenkrát, když to už vůbec nikde jinde ani trochu nejde – zřejmě je to důsledek zakořeněné české historické zkušenosti, že v rozhodujících chvílích se dost dobře bránit nemůžeme (a proto taky nemáme a nechceme). Zároveň se stalo po vzniku ČR terénem, kde účast neviditelné ruky trhu nebyla dost energicky vyvažována řízením a kontrolou rukou viditelných, což zrovna tento resort dost naléhavě vyžaduje - a přitom se tam točily poměrně velké peníze. Odtud se pak rozvíjejí různé korupční kauzy.

Po rezignaci ministra Vondry se na hlavu nově navržené ministryně snesla už předem vlna kritiky. V rámci politických přesunů a vyvažování se jí má stát předsedkyně nejmenší strany (je to vůbec strana?) Karolina Peake. V čele kritiků stojí prezident Klaus: navržená nemá dostatečný odborný background a je otázka, jak tato křehká dívenka obstojí v čele specialistů a robustních vojáků. Prezident dokonce předtím pochválil ministra Vondru, kterému dlouho nemohl jako „pravdoláskaři“ přijít na jméno: člověk se těžko brání podezření, zda se mu nějak nehodí právě díra, která po Vondrově odchodu zbyla. Kritiku je třeba vnímat v rámci prezidentovy mravenčí práce na demontáži posledních zbytků autority Nečasovy vlády, jeho pochyb o přímé prezidentské volbě a okázalé blokace Evropské unie ve věci eurofondu. Jsou za tím nějaké politické ambice? Klausovi hrají ve věci paní Peake do ruky i koaliční partneři ODS z TOP09: pánové Gazdík i Schwarzenberg se dali slyšet, že je rozhodnutí nenaplňuje nadšením, ale je to zodpovědnost ODS, ostatně jde prý o prachy. Typická koaliční solidarita.

Prezidentova kritika má ovšem jakýsi reálný základ: ne snad v tom, že by paní Peake nebyla odbornice a řízný voják z rodu maršála Grečka, ale že nemá potřebné politické krytí a zázemí, a je tedy nespolehlivá a nevypočitatelná, podobně jako strana, z níž vzešla.

Další problematická věc je plán posílit tzv. aktivní zálohy, s nímž veřejnost před svým odchodem seznámil exministr Vondra. Má vzniknout pětitisícový útvar s větším finanční podporou než dosud, který posílí dvacet tisíc profesionálů a poměrně levně zvýší bojovou sílu Armády ČR.

Aktivní zálohy existovaly v menším počtu už dosud. Naposled na sebe upozornily letos v létě, kdy se provalilo, že jedna jednotka v rámci ideově bojové přípravy nacvičovala válku s Německem. Stalo se to někdy v roce 2011, prasklo to náhodou, po určitém váhání odpovědné orgány jednotku rozehnaly.

A armádou je u nás jakýsi problém: je to zbraň, a jako každá zbraň je dvousečná. Měla by být primárně zaměřená na obranu země. U nás zatím funguje jako expediční sbor a pomoc při živelních pohromách, co by nám byla platná jinak, není zcela jasné. Jasné je jen to, že by přesto mohla být účinným mocenským nástrojem ve chvílích krajní politické nestability. Zákonný rámec našeho státu něco podobného vylučuje, ale co když bude postaven do otázky právě tento rámec?

Profesionální armáda je levná a efektivní, a stabilní demokratické státy disponují zábranami proti jejímu zneužití: především vírou v demokracii a vlastenectvím, které prostupují společnost napříč politickým spektrem včetně ozbrojených sborů, a dávají jí jakousi soudržnost. Armáda bolševické „ČSSR“ byl útvar ohavný, směšný, ale pokud jde o politické zneužití, poměrně neškodný. Poskytoval sice ze své povahy velký prostor pro lidi charakterově vadné, pro lidi s násilnickými a extremistickými sklony, ale na vojnu museli všichni. Přesvědčení, že nejde o žádnou vlasteneckou povinnost, sdílela drtivá většina mužstva, po roce 1968 asi i část důstojnického sboru. Mj. i proto se prokázala v listopadu 1989 pro starý režim jako zcela nepoužitelná.

Současná Česká republika je stát s demokratickými institucemi, fungujícími v širokém rámci občanských práv a svobod. Je v tom nesrovnatelně lepší než všechny státní útvary, na jichž jsme se jsme v našich novodobých dějinách tak či onak podíleli, včetně první čs. republiky. Její bezpečnost, politický i hospodářský rozvoj je zaručen spolehlivými mezinárodními svazky.

Tento stát je právě teď v hluboké politické krizi a vlastně na pokraji rozvratu. Proti jeho základům se obrací široká vlna lidové nespokojenosti. Česká společnost je prolezlá neloajalitou: vláda dělá občas dojem, že jediným zájmem je udržet se při moci. Prezident je neloajální k vládě, koaliční partneři k sobě navzájem. Opozice ke svým politickým oponentům, k vládě a k prezidentovi. Veřejnost k politikům jako k celku. Je tu nadměrné kvantum nenávisti a potřeba jakéhosi zúčtování. Náš stát je demokracie bez demokratů a vlast bez vlastenců a bez vlastenectví. Místo vlastenectví se nám nabízí jakýsi paskvil (podíl prezidenta i exministra obrany na jeho vzniku a utváření je těžko oddiskutovatelný), kde je ze všech odbojů, co jsme jich kdy zažili a nezažili, spletena dohromady úděsná vánočka, v níž jsou namícháni skuteční hrdinové s agenty Stalinova Ruska. Adoruje se slabá a nevábná Benešova národně socialistická republika, čas demontáže svobody a demokracie. Nafouknut je i tzv. třetí odboj – z obětí (jistě nevinných, ale řada z nich se předtím stačila namočit v demontáži demokracie) se dělají cílevědomí bojovníci za polistopadovou svobodu! Je v tom nedostatek kritického a věcného přístupu k vlastní minulosti. Každoročně na jaře se pořádají naduté a nenávistné nacionalistické orgie, jednou za rok na 28. října směšná a odpudivá maškaráda. Česká republika nemá ani vlastní svátek, jen vypůjčený.

Jak v demokracii bez demokratů a vlasti bez vlastenectví, kdy každý je připraven zneužít proti svým oponentům všeho, co je zrovna po ruce, natrvalo zajistit dosud fungující zábrany proti zneužití ozbrojených sborů? Problém není v Armádě ČR, zneužitelnost plyne z povahy armády jako takové, bez ohledu na ty, kdo v ní zrovna sedí, a na jejich případnou dobrou vůli. Problém je v nás ve všech.

Lidové noviny 10. prosince 2012