KSČM je na koni

Podle volebního modelu CVVM by ve volbách do Poslanecké sněmovny získala ČSSD 39%, druhá nejúspěšnější KSČM 19%. Ostatní politické strany jsou víceméně marginalizovány. Pokud by tak volby opravdu proběhly, začalo by rozvržení sil na české politické scéně připomínat jakýsi historický kompromis mezi Slovenskem a Ruskem.

Na rozdíl od Slovenska, kde v čele dominantní politické síly stojí poměrně obratný a výrazný politik, je ovšem ČSSD strana labilní, což se projevuje zejména v souvislosti s prezidentskou volbou.

Podle preferencí prezidentských kandidátů se zdá být zjevným, že proti doposud nejsilnějšímu Janu Fischerovi stojí trio Zeman, Dienstbier, Okamura. Jejich elektorát se překrývá: většina lidí, kteří dávají své hlasy jednomu z nich, bude nejspíš v druhém kole pro některého z dalších dvou. V této situaci nabývá zvláštní váhy to, co učiní komunisté a jejich voliči.

Pokud získá ČSSD a KSČM ústavní většinu v obou zákonodárných sborech a bude mít zajištěnu loajální podporu prezidenta, přestane fungovat vyvážení zákonodárné, výkonné a soudní moci ve státě a z demokratického státu se stane stát autoritativní, postavený na známém principu „demokratického centralismu“. Výslovně podotýkám, že by se to stalo i v případě, kdyby se podobného postavení dopracovala jiná politická strana, např. ODS. Zároveň si nemohu odpustit poznámku, že v případě ČSSD a KSČM se to stane tuplem. Pro ČSSD je to obrovské pokušení, kterému se jí příliš nedaří vzdorovat: pokračuje po roce 2010 v absurdně konfrontační paroubkovské politice. Zapojuje do zápasu o moc odbory, které by měly být aspoň v základních věcech politicky neutrální. Využívá taky té podoby „občanské společnosti“, kterou si kdysi vymyslili stoupenci Václava Havla, aby jí vyvážili váhu ústavních orgánů (jde o zvláštní kombinaci institucí zároveň masopustních a potěmkinských). Je to politické fixlování s kořeny v dosti hluboké a temné minulosti.

Politika bez velkých zábran, orientovaná na dominanci a monopol moci, není u nás od doby Občanského fóra nic nového, pokračovala v ní ODS, ČSSD ji nyní dává vyšší kvalitu.

Důležitou roli bude v příštím politickém uspořádání hrát prezident - především pro vliv na obsazení Ústavního soudu, klíčové instituce demokratického státu.

V posledních dnech se rozjela nedůstojná komedie: prezidentští kandidáti se jeden přes druhého ucházejí o přízeň vedení KSČM. Postupně tam z vlastního rozhodnutí byli pp. Dienstbier a Zeman, mohutné koketování zahájil a podle vlastních slov předběžně s komunisty hovořil i p. Okamura. A nakonec se na předsedu KSČM obrátil dopisem, a to otevřeným, i předseda ČSSD Sobotka. Pan předseda je v choulostivé situaci, ČSSD nedrží pohromadě úplně pevně a případné Zemanovo prezidentství bezprostředně ohrozí zejména jeho postavení v čele strany. Pan Sobotka totiž kdysi patřil k lidem, kteří pomohli Zemana z politiky vytlačit – důvody byly (stejně jako v případě „sarajevského atentátu“) pochopitelné, technika leckdy sporná. V dopise na pana Filipa naléhá, aby KSČM svou podporou upřednostnila skutečně levicové politiky před těmi, kteří „v minulosti zabředli do korupčních afér, klientelismu či netransparentního financování politiky“. Napsal to jako otevřený dopis, protože ví, že stejně nemá šanci ho udržet v tajnosti. Pan Filip z něho má zjevně legraci, odpověděl mu, že podpoří toho, kdo bude mít jednoznačnou podporu ČSSD. Je pravděpodobné, že k nějaké dohodě nakonec dojde. Veřejnost se dozví, kdo je ten šťastlivec (jinak to ani nejde), o tom, že budou známy všechny její detaily, si dovoluji pochybovat. KSČM je na koni.

Tanec sociálních demokratů kolem KSČM je pro pozorovatele zvenčí dost velká legrace. Problém je v tom, že nejsme pozorovatelé zvenčí, jsme v tom až po uši. Jsou tu dvě strany, jedna dejme tomu demokratická, ale úplně rozložená, druhá nedemokratická, ale semknutá. Je reálná možnost, že se tento nesourodý a mírně řečeno nespolehlivý konglomerát zcela ústavní, nenapadnutelnou cestou zmocní dominantní role ve státě, který pak už asi příliš demokratický nebude (opakuji, kdyby se podobné moci dopracovalo jiné uskupení, hrozilo by něco podobného). To, co nám v roce 1989 poněkud nezaslouženě spadlo do klína, lidštější a v zásadě demokratické uspořádání společnosti, je postaveno do otázky. Upřímně řečeno: zasloužíme si to, mnoho z něho jsme nedbalostí a nezájmem prošustrovali. Měli bychom se polepšit a demokratickými prostředky, v rámci platné ústavy a zákonů, udělat všechno, abychom tento katastrofický scénář odvrátili. Jenže jsme toho vůbec schopni?

Mladá fronta Dnes 5. prosince 2012