Současnost prolezlá minulostí

Moderátor Karel Voříšek byl podle sdělení mluvčí TV Nova dočasně uvolněn z vysílání v souvislosti s tím, že za „normalizace“ údajně spolupracoval s StB. On sám to rozhodně odmítá a poukazuje na své negativní lustrační osvědčení. Jistě, pan Voříšek měl být u StB veden jako důvěrník, na tuto kategorii se lustrační zákon nevztahuje. Ostatně, lustrační zákon se nevztahuje ani na televizní moderátory. Pan Voříšek byl v dotyčném období členem KSČ a navíc nějakou dobu i předsedou SSM na Filosofické fakultě UK (odtud prý čerpala StB diskreditující informace na některé studenty). Zde je jádro problému: za normalizace nikdo v KSČ být nemusel a neměl, totéž platí i o předsednické funkci v SSM. Podezření je třeba vyvrátit nebo potvrdit, mluvit se o tom musí.

Je však třeba taky hned dodat, že pan Voříšek má vlastně smůlu. Jeho problém se otevřel v situaci, kdy jsou na pořadu dne věci vlastně o dost závažnější, o nichž se buď tolik nemluví, nebo se o nich sice mluví, ale není to už nic platné.

Za prvé: dva z nynějších prezidentských kandidátů byli „normalizačními“ členy KSČ. Není důvod je za to ostrakizovat, jeden se dokonce omluvil. Jsou ovšem situace, v nichž se informace o členství v KSČ stává velmi závažnou. Takovou situací je, když ten člověk kandiduje na nejvyšší funkci ve státě. Za normalizace nevstupoval nikdo do KSČ z jiného důvodu než z kariérismu. To znamená, projevil určitou slabost. Prezident je u nás něco jako král v šachové hře: nemá moc velké pravomoci, ale jsou některé výjimečné okamžiky, kdy na něm závisí bytí a nebytí státu. Zvlášť v současné době není nejmenší důvod předpokládat, že podobná chvíle nenastane, naopak. Je krajně nepraktické dát svůj hlas někomu, kdo už jednou projevil slabost, není záruka, že to neudělá znovu. (Samozřejmě, pokud se v druhém kole střetne např. pan Fischer s pány Zemanem, Dienstbierem nebo Okamurou, dá pisatel těchto řádků svůj hlas panu Fischerovi: ale jen jako menšímu zlu). Závěr: to, jak je naše současnost prolezlá minulostí, je skličující.

A za druhé, ještě horší věc: ve svobodných, demokratických volbách, jejichž výsledky jsou nezpochybnitelné, získala významné pozice v krajích KSČM. Ve dvou vyhráli, v tom Ústeckém mají teď hejtmana, v Jihočeském radní pro školství. Lidé měli samozřejmě právo a svobodu je volit, právo a svobodu volit jiné, právo a svobodu nevolit vůbec. Rozhodli tak, jak rozhodli. Důsledkem je, jak se říkalo, „celospolečenský problém“.

Bylo by jistě zpozdilé svádět všechno na voliče. Na problém bylo ostatně zaděláno o hodně dříve, v prvních měsících po převratu, kdy se formovalo nové politické uspořádání. První polistopadová garnitura nebyla na převzetí moci vůbec připravena. Usilovali získat pro spolupráci i některé významnější manažery starého režimu. Nebyla chyba, že to dělali, ale jak to dělali: proč se například jeden z nich musel stát dokonce předsedou federální vlády? Nebylo možné jejich dobré vůle, kterou nechci zpochybňovat, využít nějakým přiměřenějším způsobem? Ještě daleko významnější je, že do nového politického systému byla vlastně v tomto rámci po jakýchsi kosmetických korekturách integrována i KSČ (později KSČM). Protože šlo o stranu antisystémovou, odvíjely se odtud neustálé obtíže - a dnes už je vetřelec natolik vyvinut, že se záhy může postavit na vlastní nohy. Chyba přitom byla jednoduchá a technická. Silná demokracie musí snést i antisystémové strany, KSČ nebylo nutné zakázat, jen zachovat princip rovnosti v rodící se politické soutěži: to znamená stranu rozpustit s tím, že se jistě může ustavit znovu, ale za stejných podmínek jako nové, rodící se politické strany (to znamená taky bez dosavadního majetku). Bohužel, nestalo se.

Významní protagonisté nového režimu příliš nedůvěřovali veřejnosti (uzavřela prý kdysi tichou smlouvu s Husákem) a zároveň dělali velké a zbytečné koncese komunistům. Tak na jedné straně spoustu lidí obratně nahnali přímo do náruče Václava Klause, a na druhé straně sami odstartovali celou sérii dominantních politických uskupení se špatně potlačovaným sklonem k politickému monopolu (od Občanského fóra přes ODS k dnešní ČSSD). Pokud to tak půjde dále, vrátí se štafeta nakonec znovu do rukou KSČM.

Při tom při všem je třeba vždy znovu opakovat: politická změna v roce 1989 byla žádoucí, a to, co vzniklo, je dobré. Je to třeba zejména dnes ze všech sil bránit proti nejrůznějším nepřátelům. Jako všechna lidská díla to má velké chyby. Zároveň je tedy současné uspořádání možné a nutné reformovat. K tomu je třeba kriticky popsat jeho problémy. Reforma nemůže proběhnout řevem na náměstích, ale vytrvalou politickou prací v rámci ústavy a zákonů, na půdě stávajících politických institucí včetně obou velkých nekomunistických politických stran. V duchu moderní české politické tradice, jejímiž hesly byly a jsou: politický realismus, kritika, drobná politická práce. Je to náročný a namáhavý závazek.

Bohužel teď všechno vypadá tak, že jako obvykle bude zvolena jiná cesta.

Lidové noviny 4. prosince 2012