ARCHIV

Dies irae

Výlučné postavení KDU-ČSL jako jediné autentické křesťanské strany na české politické scéně se projevuje v každodenních politických zápasech. Poslanec Karas bojuje proti potratům, všichni lidovci brojí proti zvýhodňování sodomitů a předseda Kalousek dokonce hodlá obracet na správnou cestu povětrné děvy. Ale nejen to. Zatímco se funkcionáři ODS či ČSSD, až skončí jejich pozemská pouť, prostě obrátí v prach, čeká ty lidovecké nebe. Na první pohled to zní velmi pěkně: při bližším ohledání ovšem vyvstává otázka, mají-li jim ostatní co závidět.

Do lidoveckého zásvětí nám dal nahlédnout poslanec Jiří Vacek. V nebi se podle něho nakonec setkají všichni delegáti posledního lidoveckého sjezdu. Bude je tam čekat jejich zesnulý předseda Josef Lux. A pan poslanec si je jistý, že některé přivítá s baseballovou pálkou v ruce.

Josef Lux zjevně v lidoveckém elysiu hraje roli jakéhosi modernizovaného archanděla Gabriela: místo ohnivého meče třímá v ruce zmíněné sportovní náčiní, a detronizovaného předsedu Svobodu i jeho stoupence odpálí jako baseballové míčky přímo do spárů Satanových.

Nechme teď stranou zajímavou biblickou dvojroli, jaká byla tradicí svěřena Josefu Luxovi. Dokud žil, byl srovnáván s bytostí rovněž biblickou, navíc s takovou, která má něco společného s rájem (ráj a nebe je snad totéž, ne?). Po smrti a v podání svých spolustranníků dokonce ještě povýšil. A nechme konec konců stranou i Josefa Luxe, zásluhou poslance Vacka se dostal do lidovecké mytologie jako Pilát do kréda. Pokoj jeho popelu. A věnujme se problematice lidoveckého nebe.

KDU-ČSL je strana nejen autenticky křesťanská, ale i pluralitní a demokratická. Dá se tedy právem předpokládat, že v ní panují docela odlišné představy o tom, koho nebožtík Lux napálí baseballovou holí, a nepochybně i o tom, kdo vlastně bude tím odpalovačem. Jisté je tedy jen jedno: lidovecké nebe je nehostinná končina, kde se další a další přicházející straničtí potentáti navzájem napalují baseballovými pálkami. Spíše než idylickým fantaziím renesančních mistrů štětce se tedy podobá známé scéně z jedné filmové grotesky Laurela a Hardyho, v níž se neustále rostoucí dav navzájem kope do holenních kostí a kroutí si nosy.

Vzhledem k tomu je autor těchto řádek celkem rád, že ho tento způsob nebe nejspíš mine. Jsa z hlediska klerikálů kacířem, přijde totiž zcela jistě do pekla. A má naději, že tam bude přece jen o něco klidněji.

11. listopadu 2003