Boj v dávno rozhodnutých bitvách

Zbyněk Petráček (Když svoboda budí strach, LN 20. listopadu) má samozřejmě pravdu, když v souvislosti s Klausovým projevem k 28. říjnu mluví o „strašení za zpěvu husitského chorálu“. Taky dojem, že prezidenta znepokojuje vše, co přišlo před 23 lety se svobodou, není neopodstatněný – přesněji řečeno, neznepokojuje ho vše, ale některé velmi podstatné věci. Například to, že tu je otevřená a svobodná společnost, k níž patří kritické zkoumání minulosti. A v tom rámci i „nepřetržitá debata o odsunu poválečném“, jež se Klausovi hrubě nelíbí.

V rámci kritického zkoumání však nemohu jen tak přejít to, co v souvislosti s „odsunem“ píše pan Petráček sám: „To ale samozřejmě nic nemění na kauzalitě událostí z let 1938-1945, na primární nezpochybnitelné vině nacismu.“ Dějiny nejsou sled událostí, která jedna vyplývá z druhé a ta předchozí ji jaksi legitimuje. Dějiny představují nekončící řetěz činů lidí, kteří se ve svém rozhodování řídí důvody, a jsou proto za toto své jednání zodpovědní. V době „odsunu“ byl nacismus již definitivně poražen. Nepůsobí tedy důvěryhodně, když se dnes někdo pokouší rozdělit se o zodpovědnost za „odsun“ s Hitlerem.

Ještě daleko podstatnější je další věc: pan Petráček nabízí Klausovi za cíl kritiky jeho kolegu z EU van Rompuye, který u příležitosti nominace EU na Nobelovu cenu míru prohlásil: „Vedli jsme dvě světové války, které byly ve skutečnosti občanskými válkami Evropy.“ Van Rompuy prý nebere v úvahu, že druhá světová válka nebyla střetnutím národním států, ale zápasem mezi dobrem a zlem, střetnutím s totalitní a rasovou likvidační ideologií. Tato výtka mi připadá poněkud fanatická.

Především, i v první světové válce nakonec zvítězila lepší strana nad horší. Za druhé, k vítězství nad nacismem se demokracie z nezbytí spojily se Stalinovým Ruskem, přičemž Stalin byl sice úplně jiný, než Hitler, ale o nic lepší. A za třetí, nevím, proč nepředpokládat, že může přijít a jednou asi přijde někdo ještě daleko horší než Hitler, lze jen doufat, že tentokrát už proti němu bude stát Evropa společně, a pracovat k tomu.

John Kennedy kdysi napsal: „Ve Spojených státech amerických, kde kdysi bojoval bratr proti bratru, neposuzujeme zajisté mužnou statečnost v bitevním ohni tak, že bychom zkoumali barvu praporu, pod kterým bojovali.“ Kennedy nemluvil jen o odvaze ve válce, ale o odvaze všeobecně, a neměl jistě na mysli, že Konfederace byla stejná jako Unie a otrokářství stejné jako občanské svobody. Nýbrž o tom, že vědomí sounáležitosti dokáže vést lidi k tomu, aby přistupovali ke své společné historii kriticky a zároveň střízlivě a nemlátili se přitom do nekonečna nenávistně po hlavě vinami z bitev, které bůhvíproč považují pořád za nedobojované. Pokud vznikne v Evropě takové vědomí sounáležitosti, vznikne i evropský politický národ, přestože nebude mluvit jedním jazykem. A bude to moc dobře.

Lidové noviny 23.listopadu 2012