Chtějí jinou demokracii

Není náhodou, že velké demonstrace se u nás konají právě 17. listopadu, stejně jako není náhodou, že pompézní oslavy 28. října připomínají obřadný tanec kolem vycpaného mamuta. 17. listopad (rozuměj ten z roku 1989) je den, na kterém záleží.

Mluví se o tom (řekl to mj. premiér Nečas), že demonstrace byly přirozeným projevem plurality názorů v demokratické společnosti. Jistě. Zároveň jsou závažné a znepokojivé.

Za mlžným oparem slov, jež zazněla na samotné demonstraci na Václaváku a částečně už dva dny předtím na brífinku pořadatelů, prosvítá jakási ideová konstrukce. Je skoro bezděčná, jak tomu bývá tehdy, když vzniká spontánní spoluprací lidí, kteří ještě nevědí úplně přesně, co chtějí, a těch, kteří to vědí úplně přesně, ale raději se tím nechlubí. Na počátku stojí srovnání dnešního stavu politiky s tím předlistopadovým. Jeden je za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou. Závěr: Chceme jinou demokracii, jiný způsob vládnutí – samozřejmě lepší. „My“, to je lid. Na Václaváku byl sám lid. My lid jsme zdrojem moci společnosti, Vláda si nezaslouží, aby nám lidu vládla. A zato my si zasloužíme, aby nám vrátili stát.

Jak má nová demokracie vypadat? Rozhodně nemá být placatá. Placatá demokracie je, když se jednou za čtyři roky vrhá hlas do urny. Proti tomu jde třeba hlasitě protestovat. Není jasné, zda hlasité protesty mají vrhání hlasů do urny doplnit nebo přímo nahradit.

Účastníci nechodí pro slovíčko daleko. Vláda prý prosadila důležité zákony většinou jednoho hlasu. To není pravda. Vládne s přeběhlíky. Jak se to vezme – z někdejších VV už přeběhli všichni – někteří zůstali v koalici, jiní běželi do opozice. Mluvilo se o tom, že poslanci byli k hlasování pro vládu získáni kdovíjakým způsobem. O tom je jistě možné spekulovat v hospodě u piva, na náměstí by to mělo být o něco opřeno. Jedna mimořádně rozlícená mladá dáma prohlásila, že vláda zabíjela lidi metanolem. Jiná, starší, zvolala: „S gaunery se nejedná, gauneři se trestají!“ Jsem jí vděčen, že neřekla přímo „věší“. Předák Středula zase mluvil o tom, že pokud vláda nepůjde lidu na ruku, k moci se dostanou skupiny, odhodlané provádět „radikálnější věci“ (pokud tomu rozumím, horší než pan Středula).

Jak je strukturován lid a kolik ho zatím je? Demonstraci organizovala skupina asi šedesáti organizací a nezávislých skupin. Z ní se jako šídlo z pytle klubou odbory, zejména ČMKOS. Účastnili se jí v hojném počtu papaláši z ČSSD a KSČM. Jako prostí pěšáci, samozřejmě. Účast je jako obvykle udávána s přesností hodnou radia Jerevan: podle policie 10 000, podle pana Zavadila nejprve dvakrát tolik, pak ještě pro jistotu pět tisíc přidal. Nepodceňujme to: zkušenost praví, že už padesát tisíc náležitě připravených lidí, shromážděných v pravou chvíli na pravém místě, dokáže divy, na něž pak všichni voliči a zvolení zastupitelé koukají s otevřenou hubou. Karnevalový charakter demonstrace podtrhla účast herců (zastoupených prezidentem českých herců Hromadou) a studentů (úplně všichni tam nebyli). A zvonilo se klíči, jak se na listopad sluší.

Revoluční idea (svržení vlády) si žádá revoluční prostředky. ČSSD čím dál tím těsněji spolupracuje s KSČM. Vzniká otázka – jaký je mezi nimi dnes vlastně rozdíl? A mají na to, jaký je rozdíl, v ČSSSD jednotný názor? Odbory poskytují opozičním stranám ve věci svržení vlády jakýsi technický servis. Schovávají e za šedesát iniciativ a organizací podobně jako se představitelé ČSSD a KSČM schovávají za ně. Nic nového, už to tu bylo.

Stojíme na prahu revoluce: zkažená první česká republika má být uplatněním jiné demokracie proměněna v druhou republiku, daleko lepší. Provede to lid v čele se sjednoceným revolučním opozičnám hnutím.

Autor těchto řádků je na základě četby i osobních zkušeností nepřítel těchto revolucí. Současný režim má spoustu chyb a žádá si důkladnou reformu. V této situaci a proti těmto jeho nepřátelům je ho však nutné ze všech sil bránit. Třeba se to nakonec nepovede. Pak jistě nehrozí návrat ke komunismu – ale v té míře, jak se dostanou k lizu ti, co jsou ještě horší než pan Středula, to může být nepříjemnější než poslední léta rozloženého předlistopadového režimu. Nu, zvykneme si. Nebude to konec světa. Konec světa by však byl, kdyby o nás poté mohl někdo říci to, co právem napsal americký velvyslanec Steinhardt do Washingtonu pár týdnů po únorovém převratu 1948: „Z amerického hlediska se zdá být opovrženíhodné, že s výjimkou několika studentů ani jediná osoba, od prezidenta republiky po nejposlednějšího občana, neutrousila na obranu svých politických svobod ani slovo.“

Mladá fronta Dnes 23. listopadu 2012