Demokratická iniciativa

Skončily oficiózní oslavy a divoké demonstrace. Rád bych využil chvilkového ticha a připomenul jednu z nezávislých iniciativ, které kdysi stály u zrodu režimu, jenž má teď být zbourán. Podílel jsem se na jejím vzniku a věřím, že to připomenutí může být ve chvíli hluboké politické krize užitečné.

Disidentské hnutí se v sedmdesátých a osmdesátých let byl podařilo izolovat od zbytku společnosti. Program, podle něhož měl zelinář odhodit své okovy a odejít jako svobodná bytost do paralelní polis topičů a nočních hlídačů, byl jen z nouze ctnost a ukázal se být pro zelináře málo atraktivním. Disidentské znechucení nad apatickou českou veřejnosti je pochopitelné, ale ne zcela spravedlivé. V druhé polovině osmdesátých letech šlo o to, zda by se ve změněné situaci nemělo usilovat o přemostění propasti mezi disentem a „lidem“, klást politické požadavky vedoucí k polidštění stávajících pořádků a snažit se přitom při vší důslednosti o jakýsi elementární realismus. Což bylo východisko Demokratické iniciativy.

První akce byl společný dopis poslancům FS ČSSR ze září 1987. Kromě zakladatelů DI (její vůdčí osobností byl Emanuel Mandler) jej podepsala i řada disidentů z okruhu Charty 77 včetně Václava Havla. Mezi padesáti signatáři lidé, kteří se dosud v disidentských aktivitách neangažovali. Samostatně pod svým jménem vystoupila DI poprvé na počátku roku 1988.

Program iniciativy vycházel z toho, že zlepšit kvalitu každodenního života, zvýšit životní úroveň, zlepšit stav permanentního nedostatku a čelit pomalému, ale setrvalému zhoršování hospodářské situace lze jen zároveň s odstraněním politické nesvobody. Přechod k demokratickému způsobu vlády, postavenému na politické a náboženské snášenlivosti, by se měl uskutečnit postupně, konkrétními kroky, k nimž patřilo zrušení kádrování, amnestie pro politické vězně, svobodný přístup k informacím, rozšíření publikačních možností a svoboda pro církve. DI se hlásila k k masarykovskému programu „politické práce drobné“ a politického realismu a k evropské, křesťanské duchovní tradici.

Ve velmi svízelných podmínkách se během dvou let podařilo vytvořit síť aktivistů v Čechách a na Moravě (na Slovensku jsme měli jen pár lidí).

Postupně přibylo i právo vlastnit a svobodu podnikat, odborovou pluralita a striktní požadavek odchodu ruských vojsk z ČSSR. V květnu 1989 pak vznikl „harmonogram“ politických reforem. Počítal s ustavením vlády občanského soužití, změnami ústavy a přijetím volebního zákona, na jehož základě by bylo ustaveno Ústavodárné federální shromáždění. To by během jednoho až jednoho a půl roku schválilo novou ústavu, podle níž by pak proběhly volby do regulérního FS.

DI spolupracovala s dalšími politicky orientovanými iniciativami, s Hnutím za občanskou Svobodu, Obrodou a Nezávislým mírovým sdružením. Pokus vytvořit v říjnu 1989 „Koordinační výbor politické opozice“ narazil na odpor lidí kolem Václava Havla.

Proto DI požádala 11. listopadu Ministerstvo vnitra ČSSR o registraci jako nezávislá politická strana, s odkazem na Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který byl už tehdy součástí právního řádu ČSSR. Zavřít nás už nestačili.

Dokumenty DI vyšly v roce 1993 knižně.

Změna režimu proběhla nakonec jinak, než jak jsme si představovali. Převrat disidenty zaskočil, museli improvizovat. Opřeli se o herce a studenty a místo aby se smířili s veřejností, uzavřeli v nouzi nemístné kompromisy s komunistickým establishmentem. FS nezískalo legitimitu volbou, ale bylo rekonstruováno na základě zákulisních dohod. Nespokojené veřejnosti se ujal Václav Klaus, vlichotil se jí a využil struktury regionálních center OF při vzniku ODS.

Polistopadová disidentská garnitura měla upřímný zájem na vzniku svobodnějšího politického systému. Taky Klausův odpor k postdisidentské politice a důraz na standardní politické struktury byl racionální a legitimní. Asi i proto jsou základy polistopadového systému dobré a zdravé. Teď nejde o to ho zbourat, ale naopak ubránit ho před nejrůznějšími autoritáři a dědici minulosti. Znechucení lidí je však pochopitelné. Přesvědčení, že politická elita se skládá z těch, co na ně kašlou, a z těch, co nemyslí na nic jiného, než jak je vodit za nos, nevzniklo jen tak samo od sebe. Režim potřebuje reformu. Ve srovnání s konceptem DI jsou snad viditelnější chyby jeho vzniku.

A nakonec něco osobního: na činnosti DI se podíleli lidé z celé dnešní ČR. Jejich jména nikdo nezná, neudělali skvostnou politickou kariéru. Rád bych jich aspoň pár namátkou jmenoval (pár lidí veřejně známých vynechám): Miroslav Fleischman, Petr Dušejovský, Miroslava Ševčíková, Jan Scheinost, Jana Petrová, Martin Svoboda, Pavel Otto, Martin Litomiský, Jitka Matoušková, Pavel Matoušek, Vojtěch Průša, Bohumil Smrčka, Václav Škabrada, Petr Tauer, Svatopluk Crkal, Jaroslav Anýž, Hana Mahlerová, Miroslav Pán. Jsem rád, že jsem s nimi mohl spolupracovat, a jsem jim za to vděčný.

Lidové noviny 20. listopadu 2012