Dobrodružství nezakotvené demokracie

Bezprostředně po kongresu ODS skoro každý (i autor těchto řádků) předpokládal, že vláda dospěla do kómatu. Stačily tři dny a všechno je jinak. Umrlec náhle projevil nezvyklou energii a akceschopnost. Vláda za jeden večer prosadila v PS tři důležité předlohy. Premiér Nečas v poslední chvíli utekl natěšeným Paroubkovým dědicům v ČSSD z pekáče. Hodokvas se tedy zatím odkládá.

Není vhodné propadat euforii, ale cosi se přece jen stalo. Koalice a hlavně ODS prokázaly, že dokážou poměrně energicky zatočit s vyděrači (to je dobrá zpráva, vydírat se nemá). A navíc, že dokážou Sněmovnou protlačit významné a zároveň nepopulární věci. Zvláštní váhu mají zejména církevní restituce: váhově jsou srovnatelné s někdejším případem amerického radaru. Tam, kde Topolánek neuspěl, Nečasovi se to povedlo. Zatím, ponížený prezident mu to asi zkomplikuje.

Opět se ukázalo, že důslednost se vyplácí: „rebelové“ a různí odpadlíci z někdejšího ohavného společenství zvaného Věci veřejné byli vážně konfrontováni s vyhlídkou předčasných voleb, po nichž by se byli odstěhovali do politického podsvětí, a polekaně ustoupili. K tomu je však třeba dodat: Lidé, jejichž jedinou předností je, že se dokážou v pravý čas podělat, mohou významně ovlivnit průběh jedné dramatické bitvy. Nelze však na nich stavět žádné trvalé vládnutí: záhy se otřepou a začnou vydírat znovu. Ostatně, už se stalo.

Politická situace je tedy znovu otevřená, zároveň ale napjatá a nedobrá: veřejnost zachvátilo cosi jako náboženská hysterie, věří, že na nás dopadlo něco srovnatelného s hladomorem na Ukrajině v třicátých letech minulého století. Odtud přesvědčení, že je třeba skoncovat s prohnilými stávajícími pořádky a vytvořit něco nového, lepšího. Hlásí se taky spasitelé. Např. prezidentský kandidát senátor Okamura v MfD napsal: „Prezident musí být osobnost, která své vize bude naplňovat silou své osobnosti, bez ohledu na formální pravomoci.“ Díky aspoň za tu otevřenost.

Zlobit se na veřejnost, lidi, nelze. Hospodářská krize dopadá nemile na každého, a strany jako ČSSD, KSČM a jejich odborová a novinářská lobby toho využívá pro své mocenské cíle. Je to sice pochopitelné, ale zároveň nezodpovědné.

Polistopadový politický systém je v krizi. Je postaven na občanských právech a svobodách a na politické pluralitě, a proto je reformovatelný. V krizové situaci se však jasněji ukazují i nedostatky, zabudované do jeho základů.

Především: jádro zárodečného systému prvních polistopadových měsíců tvořilo Občanské fórum, organizace s aparátem, ale bez členů. Žádná politická strana tehdy nemohla vzniknout jinak, ale tehdy se východisko a z nouze ctnost bralo jako cíl a účel. Nestydaté heslo „strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“ vycházelo vstříc nedůvěře lidí ve „stranictví“ (znali jen to komunistické). Zároveň jedna politická strana, vybavená pouze aparátem, ale v podstatě monopolní (ostatní byly buď zděděné z minulého režimu a nedůvěryhodné, nebo z donucení okrajové) mohla manipulovat neorganizované a tedy bezbranné obyvatelstvo. To vzbudilo ve veřejnosti spontánní odpor, OF vybuchlo jako supernova, zbyla planetární mlhovina „občanské společnosti“, straničky neschopné přežít víc než jedno volební období, a krátkodechá vzplanutí typu hnutí „Děkujeme odejděte“.

Po OF přišla realizace standardní demokracie. Měla ovšem taky své mouchy. ODS vznikla v procesu divoké privatizace OF (Klaus přejal jeho regionální aparát a opatřil ho členstvem) a zdědila jeho dominantní úlohu. Byla tu tedy jedna standardní politická strana, už to samo je nestandardní. Navíc se jí nepodařilo vytvořit početnou a přesvědčivou členskou základnu. Lidé, kteří do ní vstupovali, ji často brali jen jako výtah k politické kariéře nebo jako pomůcku na poli hospodářské soutěže. Normální členové tam jistě taky jsou, ale trpí. Dnes je důvěryhodná asi stejně, jako bylo na konci své kratičké dráhy OF. Lze se divit?

Problém je od začátku jeden a týž: celou polistopadovou éru provází nedůvěra: nedůvěra lidí ve své politiky a politiků k těm, k nimž se mají obracet a jimž mají sloužit. V atmosféře nedůvěry se demokraticky vládnout nedá.

Je třeba obnovit důvěru, a to důvěru v politické strany. Je třeba, aby stály na každodenní drobné politické práci (Masaryk) tisíců lidí, aby ti lidé věděli, že vedení strany není od toho, aby je vodilo za nos, a měli spolehlivé instrumenty, jak se bránit. Je třeba politického realismu (Havlíček, Masaryk), který upřednostňuje reálná politická řešení před na pohled hezčími a „rozumnějšími“, leč ireálnými (ty pravidelně končívají lumpárnou a nelidskostí). A je iluze si myslet, že pouhým dalším drncavým provozem rozhrkané politické káry se věci dají jaksi samy od sebe do pořádku. To je úkol pro politiky. Komentátor na to ovšem smí a musí upozornit.

Lidové noviny 12. listopadu 2012