Oslavy státního svátku připomínají Jurský park

Hlavní událostí včerejšího dne byl projev prezidenta Klause na večerním udílení řádů a medailí. Byl označen za relativně střízlivý, nejsem si tím jistý.

Opravdu nebezpečný šílenec se nevyznačuje tím, že chodí oblečen do podivné maškary, prohlašuje se za Napoleona a metá kozelce. Je to na první pohled úplně normální, civilní člověk, který nepozorovaně přechází do polohy, kdy jeho bližní s úžasem zjišťují, že jakákoli komunikace s ním je prakticky nemožná.

Projev pana prezidenta obsahuje řadu pochopitelných a správných myšlenek. Klaus se ohradil proti negativistickému líčení naší přítomnosti, dal důraz na věcnost a střízlivost. Nemá smysl čekat na různé mesiáše, ale snažit se a pracovat. Žijeme v nejlepším období našich novodobých dějin (zdůraznil ekonomický aspekt, myslím, že to platí také a především o úrovni občanských práv a svobod). Právem kritizuje „život na dluh“, což by ovšem podle mne nemělo platit jen pro vlády, co přišly po té jeho, a pro ČR, ale pro naši veřejnost a pro veřejnost západních zemí všeobecně (jsem přesvědčen, že příčinou globální ekonomické krize je podivné přesvědčení, že peníze se mají napřed utratit a pak teprve vydělat).

Jenže: projev uvádí obvyklá agresivní kritika neadresných tendencí (spekuluji, že pan prezident myslí na „určité síly“ v EU) „využít současných potíží v Evropě k radikální centralizaci kontinentu a k dalšímu oslabení suverenity historických evropských států.“ Jenže: EU je lidský útvar a jako takový má spoustu chyb, je ale konkrétní realizací soudržnosti západního světa, z něhož jsme na půl století vypadli a nyní jsme se, zbědovaní a zpustlí, touto cestou do něho vrátili. Je třeba pečovat o její zachování a upevňování, přitom je užitečné a nutné ji případ od případu kritizovat. Vzhledem k tomu, co jsem řekl, by nám slušela jistá pokora – jenže obávám se, že chtít na prezidentovi pokoru je totéž jako chtít na hrochovi, aby létal.

Zásadní poselství ovšem zní: „Vše, co je se státem spojeno, je dnes a denně zpochybňováno a zesměšňováno médii a na ně napojenými intelektuálskými a lobbistickými skupinami lidí, kteří nejsou svázáni žitím a každodenní poctivou prací v produktivní sféře ekonomiky, a proto na to mají čas a prostředky. Slabý stát jim k tomu dává obrovskou příležitost. Politikové – a všichni, kterým budoucnost naší země není lhostejná – těmto tlakům musí umět, a především chtít čelit.“ Čili: nezodpovědní novináři, spojení s podezřelými skupinami (jinde prezident zdůrazňuje „často i mezinárodně propojenými“), nežijí životem pracujících lidí a neživí se poctivou prací, přesto mají prostředky na to, aby poťouchle zpochybňovali náš stát. Stát, jeho představitelé a všechen pracující lid by proti nim měl rázně zakročit. Svérázná kombinace Vasila Biľaka a Antonína Novotného.

Václav Klaus ovšem jistě nezešílel, má to dobře promyšleno. Právem kritizuje čekání na mesiáše, ale nemluví tu snad právě takový mesiáš?

Ještě důležitější je pozadí prezidentova projevu a vůbec celých oslav. Česká veřejnost je znechucena a rozčilena z toho, jak dnes vypadá Česká republika. Její zaujetí je pochopitelné, i když v zásadě nespravedlivé. A je dvojnásob pochopitelné, když se jí jednou za rok nabízí jako srovnání jakási virtuální, pseudohistorická fikce. Oslavujeme vznik jiného státu, než je Česká republika, pro nás jistě významného, ale ten skončil jednou provždy v září roku 1938. Oslavy probíhají tak trochu jako maškarní ples: rojí se uniformy nacionalistických organizací původem z devatenáctého století, prostonárodní kroje, bizarní stejnokroje Hradní stráže, připomínající cirkus Busch. Nosí se standardy dávno neexistujících armád, hraje se chorál středověkého náboženského hnutí mírně řečeno velmi radikální povahy – a to lidem, z nichž osmdesát procent vůbec nevěří v Boha!

V konfrontaci s takovou virtuální realitou samozřejmě nemůže žádná skutečná realita obstát. Není to žádná reálná alternativa, nýbrž opiát, navíc něco jako metylalkohol, člověk po požití oslepne.

Autor těchto řádků je občanem státu, který se jmenuje Česká republika a vznikl v roce 1993 (je třeba započíst i dvouleté období před jeho vznikem). nestydí se za něj, považuje jej za svou vlast a bude ho ze všech sil bránit: už proto, že je přes všechny své problémy tím nejlepším, co za svůj život zažil. Konfrontace tohoto skutečného státu s realitou virtuální mu připadá falešná i nebezpečná. Otvírá totiž cestu k něčemu daleko horšímu.

Mladá fronta Dnes 30. října 2012