ARCHIV

Klub nezařazených

Senátor Železný založil nový senátní klub. Kromě něho jsou jeho členy tři komunisté celí a jeden poloviční. Zvedl se křik, že se exředitel Novy spojuje s komunisty, že se ostatně s komunisty spojil už dávno a teprve teď se to provalilo. Železný se brání: v případě „Klubu nezařazených“ nejde o ideologii, nýbrž výlučně o praktickou věc. Senátor bez klubu je v nevýhodě, chybí mu technické a organizační zázemí, které klub znamená. Tedy věci nikoli nepodstatné při výkonu senátorské funkce. V této věci není důvod Železnému nevěřit.

Zároveň je třeba říci, že takový klub je svým způsobem neregulérní. Smysl klubu je sdružovat zastupitele shodné politické orientace k týmové práci a poskytnout jim k ní podmínky. Podstatou politiky je týmová práce. Jen takový klub má smysl a peníze na něj vynaložené nejsou peníze vyhozené. Železného klub žádný politický smysl mít nemůže. Je to nenáležitý průnik odborářského principu do světa politiky.

Jenže: těžko se Železnému divit. Senát, tak jak byl projektován a tak, jak byl doposud složen, neměl týmové práci sloužit, nýbrž čelit. Je produktem revolučního chaosu prvních popřevratových let, při jeho utváření se spojila Havlova anarchická koncepce politiky se snobismem ODA, jíž šlo hlavně o to, dělat brikule Klausovi a ODS. Měl to být sbor „osobností“ (přičemž pod „osobností“ se tu rozumí individuum, u něhož originalita převažuje nad schopností komunikovat). Senát taky podle toho vypadá: ke „Klubu otevřené demokracie“ (název je tak divoký a dezorientující, že jeho nešťastný předseda jej při prezidentské volbě dvakrát po sobě omylem označil za „Klub organizované demokracie“) a „Klubu nezávislých“ přibyl teď „Klub nezařazených“. Kromě toho existují ještě senátoři nezařazení ani do Klubu nezařazených.

Jaký mohou mít takové kluby jiný smysl, než že pouštějí žilou státní kase? Neměla by revoluční podstatě Senátu odpovídat i revoluční struktura, v níž by pro nějaké kluby nebylo místo?

Lze ovšem namítnout, že se Senát v některých případech ukázal být užitečným: například zabránil opozičně smluvním stranám zmanipulovat politický život ústavními změnami. Nepochybně mohl Senát v době opoziční smlouvy posloužit demokracii ještě více, kdyby byl standardně politicky zorganizován, s jasnou většinou proti stranám opoziční smlouvy. Osobnosti se v politice uplatňují v politických stranách a ne navzdory jim. A nepromyšlené revoluční inovace se nakonec mohou snadno obrátit proti těm, kteří s nimi přišli, a posloužit tomu, čemu měly zabránit. Tolik oslavovaný většinový způsob volby může během příštích čtyřech let snadno vést k tomu, že v Senátu získá drtivou převahu ODS. A dvouletá perioda volby po třetinách zase k tomu, že si ji udrží déle, než by bylo záhodno.

8. listopadu 2003