Komunistické nebezpečí v České republice

Komunisté se v českých volbách do krajských samospráv etablovali jako druhá nejsilnější strana. Dýchají na záda ČSSD. A ODS na třetím místě se změnila ve stranu nižší váhové kategorie.

Na základě volebních výsledků se zvedlo v ČR i v blízkém zahraničí opravdové furore. Představy o komunistickém triumfu je proto třeba trochu uzemnit.

Především: krajské volby nejsou totéž jako volby do Poslanecké sněmovny. Chodí k nim o dost míň lidí. Ačkoli se čeští politici jeden přes druhého zaklínali, že se hlasuje o důvěře vládě, lidé se rozhodovali z regionální situace a aspoň částečně také s ohledem na potřeby regionu. A komunistický výsledek nevybočuje z limitů daných předchozími volbami (dotýká se ovšem toho horního).

Jde ovšem o úspěch a je to vážný varovný signál. Zároveň je to něco, s čím se, jak říkal náš pan prezident, asi nebudeme dvakrát pyšnit (pan prezident to ovšem říkal o vyhnání Němců).

Jaké jsou důvody toho úspěchu? Především dlouhodobý stav latentní nespokojenosti v české společnosti (slovy Václava Havla „blbá nálada“). Vznikla z napětí mezi nadnesenými frázemi o pravdě a lásce a o tom, že se nám podařilo vytvořit standardní demokratické prostředí, a na druhé straně mezi každodenní zkušeností českého člověka. Teď ji ještě posilují sociální důsledky globální ekonomické krize, které nechci podceňovat.

Na prohlubování „blbé nálady“ se silně podílí zvláštní povaha politického zápasu v ČR, pro postkomunistický svět příznačná: politika tu nespočívá v soupeření a spolupráci politických stran, ale v neúprosném boji mezi demokracií a komunismem, resp. mezi kapitalismem a socialismem. Různí se jen to, na který pól účastníci zápasu kladou plusy a mínusy. V zásadě jde o zápas mezi koalicí a opozicí, ale jeho stopy přerůstají i do momentální vládní koalice. Znepokojivé je zejména to, že třídní boj se podle stalinské teze neustále zostřuje: mohutně k tomu přispěla ODS v době Špidlovy vlády, a výrazně ji pak přetrumfla ČSSD v následujícím období.

Volební kampaně, u nás permanentní, nabývají v tomto kontextu hysterický charakter: a tak se nespokojenou veřejnost nakonec podařilo přesvědčit, že nesnesitelně trpí a s viníky je třeba zatočit (když ovšem lid trpí opravdu nesnesitelně, je tím utrpením zcela vytížen a nemá čas s někým točit).

Vize, vládnoucí ve veřejnosti, je mlhavá: je třeba panující pořádky smést a dát vzniknout něčemu novému, lepšímu, není jasné, čemu. Ve jménu toho lepšího se už po politicích střílí, zatím plastovými kuličkami.

Na rozvratu se podílí slabost demokratických stran: mají nepočetnou členskou základnu (ČSSD i ODS kolem 25 tisíc duší). Jsou to vlastně zájmové politické kluby, v nichž se spojují zájmy lokálních ekonomických veličin („kmotrů“) a různých politických kariéristů. Pak jsou tam taky normální lidé, ale cítí se nepochybně občas nesví. Podstatné je, že taková společenství nemohou generovat normální demokratickou politiku.

Situace hraje KSČM do rukou. Je to člensky silné a dobře organizované uskupení, jeho manažeři mají dlouholeté zkušenosti s politickou manipulací a taky s populismem: dovedou tradičně pracovat s všeobecnými představami o ničení starého a budování nového.

Hrozí tedy ČR komunismus? Vůbec ne, protože něco podobného neexistuje. Nepodléhejme bolševickým představám o boji tábora socialismu s imperialistickým světem, ani naruby.

Komunistická strana měla v minulosti dvě základní vlastnosti: jakoukoli demokracii výrazně podřizovala mocensky politickým ohledům, a byla pátou kolonou ruského impéria. Ruské samoděržaví se v roce 1917 modernizovalo mj. tím, že jako státní ideologii přijalo extrémní utopistickou evropskou utopii, marxismus. Rusko se na přelomu osmdesátých a devadesátých let dost změnilo a zároveň oslabilo, zůstává však supervelmocí a má nutně velmocenské ambice. Demokratické reformy skončily na půl cesty a v písku. Je možné a nutné s ním vyjít, zároveň nezaškodí opatrnost.

Kdyby u nás komunisté získali výrazný podíl na moci, nedojde ke znovunastolení „komunismu“, ale výrazně se sníží úroveň demokracie v ČR a změní se její zahraničně politická orientace. Znovu se dostaneme do sféry vlivu relativně zaostalejšího ruského prostředí.

To však není jediné a možná ani ne hlavní nebezpečí pro ČR. Stejné, ne-li větší nebezpečí hrozí od různých samozvaných spasitelů. Té role se mohou ujmout např. hlasatelé suverenity, přesvědčení o tom, že naším největším nepřítelem je EU a ideologie hrozby globálního oteplení a že je třeba vyvážit to vše vlivy východními. Přitom si ovšem podržíme fundamentalistickou ideologii „kapitalismu“, nebude nám v ničem překážet.

A závěr? ČR žádný komunismus nehrozí. To, co jí hrozí, však není o nic lepší.

(Psáno pro slovenský deník SME)

Sme a Lidové noviny 19. října 2012