Rozumné vládní kompromisy?

Bezprostředně poté, co byly vyhlášeny výsledky voleb, které pro vládní strany nedopadly dobře, projevil Premiér Nečas jakousi pevnost. Určitě to nebylo lehké. Moc dlouho mu to ale nevydrželo. Teď se, jak to vypadá, tématem dne stává hledání kompromisu. Těžko se lídrům ODS a TOP09 divit: tlak zevnitř jejich stran či uskupení musí být mocný.

Kompromisem má být (alespoň zatím) změna v navrhovaných sazbách DPH: ta snížená se proti původnímu návrhu nemá zvedat, ta základní ano, ale jen jaksi na zkoušku, na jeden rok.

O tom se teď bouřlivě jednalo na výkonné radě ODS. Ministr Kalousek za TOP09 svůj souhlas podmínil tím, že díra, která tak vznikne v rozpočtu, se zalátá úsporami odjinud. Dále by tu měly být záruky, že ODS už nepřijde s dalšími požadavky a že v PS bude schválena důchodová reforma a církevní restituce.

Nečasovi oponenti v ODS kompromisní návrh odmítají jako nedostatečný. Koaliční partner chce záruky, který mu dnes ani Nečas, ani nikdo jiný nemůže dát. Snaha o kompromis tedy jen signalizuje to, že na vládní palubě panuje nejistota a nejednota.

Pokud by vláda dokázala v této nelehké situaci trvat na svých původních návrzích, pak to buď ustojí, nebo ne, a pokud by se jí ta opatření podařilo prosadit, pak to buď bude fungovat, nebo ne. Když se části svých plánů vzdá výše naznačeným způsobem, bude to kompromis mezi spořením a rozhazováním, a něco takového samozřejmě uspět ani fungovat nemůže.

Vláda je v podobné situaci jako člověk, který váhá: bude riskovat s rizikem, že přitom přijde o život (v tomto případě naštěstí jen politický), nebo riziko omezí, aby se vyhlídka na přežití zvětšila? Kompromisy je jistě třeba dělat, mají však svá úskalí. Dovolím si uvést jeden příklad z ne úplně dávné minulosti:

Na podzim roku 1968 začaly tehdejší reformně komunistické špičky v ČSR (v nepoměrně horší situaci, ten příměr je přeexponovaný, ale aspoň bude jasnější, o co jde) usilovat o kompromis s politickými protivníky. Chtěli se udržet ve svých seslích, aby ve chvíli, kdy pomine nepřízeň osudu, mohli pokračovat v reformách, a zároveň chtěli zabránit tomu, aby se na jejích místa dostali jiní, mnohem horší. Během toho zachraňování se postupně stávali horšími a horšími. V okamžiku, když už byli skoro stejně špatní jako ti horší, co jim bránili, je ti původně horší s ostudou vykopali.

reflex.cz 16. října 2012